Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velký třesk 

Kořeny fenoménu, nazývaného Rock & roll, můžeme směle hledat (a najít) v dobách osídlování Ameriky bledými tvářemi z různých koutů Evropy. V těchto pohnutých dobách se na nových územích mísily lidovky a folklór z Anglie, Francie, Španělska, Německa a dalších zemí. K tomu se časem přidaly stopy afrického folklóru, dovezeného černými otroky a vzápětí písně a hudba těchto otroků, vzniklá při tvrdé práci a rozvíjená při náboženských oslavách a mších. Spirituály, gospely, blues – temperamentní rytmy, kolující od úsvitu dějin v krvi afrických kmenů, to vše s hlubokým erotickým nábojem. Bez tohoto barevného koření by se „bílá“ hudba jen těžko dopracovala k nespoutanému, upřímnému projevu tryskajícímu z rockové hudby, bez které si už dvě tři generace lidského pokolení nedokáží svůj život představit. Je to snad poněkud zjednodušené, nicméně právě toto byly ty základní esence, ze kterých se pomalu začínal vařit silný, chutný a zdravý guláš, nazývaný o několik desítek let později Rock & roll. Guláš byl hotov někdy na přelomu třicátých a čtyřicátých let našeho století v době, kdy snad díky nějakým zvláštním erupcím na slunci, začaly přicházet na svět ve velkém počtu budoucí osobnosti rockové hudby, které onen guláš sály spolu s mateřským mlékem. Tento jev se začátkem let padesátých značně zmírnil. Ne, že by nepokračoval, ale nebyl už zdaleka tak mohutný.



Rock & rollové zastavení

Rock & roll – divoká, odvázaná hudba plná erotiky byla na hony vzdálená od poklidného zpěvu Tonyho Bennetta, Franka Sinatry a dalších hvězd tehdejšího hudebního nebe. Mládež šílela, protože jejich hrdinové na jevišti byli prakticky stejně staří jako oni a stejně se i oblékali. Neměli tudíž pocit, že jim zábavu vnucují dospěláci. Zastánci starých pořádků mluvili o „záplavě mladých divochů s kytarami.“ Právě kytaru totiž považovali křesťané všech koutů světa za „ďáblův nástroj“. Dokonce i Bill Haley – vlastním jménem William John Clifton Haley (* 6. 7. 1927  † 9. 2. 1981) – v té době velká hvězda rock´and´rollového hudebního šílení, se přes svůj věk osmadvaceti let odchyloval svým zjevem od „dospělé“ normy. Bill Haley začínal v rodném High & Parku na předměstí Detroitu v kapele Cousin Lee‘s Band na začátku čtyřicátých let. V té době se ovšem věnoval stylu Country & Western. V roce 1949 začal pracovat jako diskžokej v rozhlasové stanici WPWA a založil vlastní kapelu s ne zrovna krátkým názvem The Four Aces Of Western Swing, orientovanou už spíše na hillbilly. V roce 1951 nahrál pro malou gramofonovou firmu Essex již čistě rock & rollovou skladbu Rock the joint.

A to byl zásadní zlom. Této skladby se prodalo 75 000 exemplářů a to už byl skutečný úspěch. Hned příští rok přejmenoval kapelu na Comets a začal se výhradně věnovat rock & rollu. V památný den 12. dubna 1954 pořídil ve studiích firmy Decca slavnou nahrávku skladby Rock Around The Clock k dnes už legendárnímu filmu Blackboard jungle (do Čech přišel pod názvem Džungle před tabulí) podle románu Evana Huntera alias Ed McBaina. Skladba Rock Around The Clock se stala vpravdě mezinárodní hymnou rock & rollu. Usedle vyhlížející ženatý tlouštík s nezbytným esíčkem vlasů do čela vůbec nevypadal jako idol mladé generace a přesto zhruba do roku 1958 prakticky neměl na rock & rollové scéně konkurenci. Na přelomu padesátých a šedesátých let však už rocková hudba kráčela trochu jiným směrem a nabírala rychlost. A daleko odsud ve staré Evropě - ve Velké Británii, se chystala vybuchnout mohutná rocková sopka.

 


Parta z Liverpoolu

Když bylo Elvisovi pět let, narodil se v Anglickém přístavu Liverpool, v čísle 9 na Madryn Street, pár minut po půlnoci a jen několik hodin před prvním náletem německých bombardérů na město, chlapeček jménem Richard Starkey. Jeho matka Elsie mu později z legrace vyčetla, že německý útok začal proto, že se narodil. Domek stál v nejchudší čtvrti města – Dingle, kde ale patřil ještě k těm lepším a větším. Byla neděle 7. července 1940.

Dětství neměl Richard zrovna nejveselejší. Když mu byly tři roky, opustil jeho otec rodinu a peníze které posílal, stačili sotva na nájemné. V pěti letech se spolu s matkou stěhoval do domku č. 10 v ulici Admiral Grove, kde bylo nájemné nižší - 10 šilinků týdně. O to menší byl ovšem i samotný domek. Dva pokoje v přízemí a dva v patře. Ve čtyřech letech začal navštěvovat nedělní školu a v pěti nastoupil do základní školy jménem St. Silas´s Primary School. A potom to přišlo. V šesti letech, právě když začal chodit do druhé třídy, mu prasklo slepé střevo a byl převezen do dětské nemocnice v Myrtle Street, kde musel být rychle operován. Vzápětí byl operován znovu, když dostal zánět pobřišnice. Po deset týdnů ležel téměř v kómatu a celkem strávil v nemocnici dlouhých dvanáct měsíců. Ve škole pak musel tvrdě dohánět zameškané učivo, což nebylo nic jednoduchého a tak mu s učením pomáhala jeho starší kamarádka Marie Maguire. Později, v roce 1953 – přesněji 17. dubna – se jeho matka znovu vdala za sympatického malíře pokojů a dekoratéra Harryho Gravese, se kterým se malý Ritchie rychle spřátelil. Sama později vzpomínala, jak se o svatbě se svým synem radila. „Kdyby řekl ne, nikdy bych si Harryho nevzala“. Jenže její milovaný synáček prohlásil: „Jen se mami vdej, já nebudu pořád malej“. Ve stejném roce začal navštěvovat střední školu v Riversdale Technical College. Za pár měsíců ovšem dostal zánět pohrudnice a lékaři zjistili i nález na plících. Tentokrát ho odvezli do dětské nemocnice Heswall, kde strávil celé dva roky. Byl tedy skutečně dosti často nemocný, ale na druhou stranu není pravda, jak svého času napsal časopis Newsweek, že měl zhruba čtrnáct operací žaludku, ani že pro samou nemoc byl ve škole „třikrát za život“. Po návratu už nebylo na pokračování studia ani pomyšlení. Ostatně si ho na škole už nikdo nepamatoval, tak krátce tam chodil. Začal si tedy shánět práci kde mohl. Chvíli pracoval za padesát šilinků týdně jako poslíček u železnice. Vydržel to necelé dva měsíce. Dalších šest týdnů pracoval jako barman na lodi, plavící se mezi Liverpoolem a Severním Walesem aby pak skončil v truhlářské dílně. Nakonec ale Richard uplatnil své šikovné ruce jinak než hoblováním prken. V truhlárně se seznámil s mladíkem, který si říkal Eddie Clayton (vlastním jménem Eddie Miles), se kterým založil skiflovou skupinu Eddie Clayton Skiffle Group. Otčím Richardovi za dvanáct liber koupil bicí soupravu a zanedlouho už chlapci hráli nejen v poledních pauzách v dílně, ale i na různých večírcích v okolí Dingle, kde oba bydleli. To už si říkali Liverpool´s Darktown. O co více se Richardovi líbilo hraní, o to méně ho bavila truhlárna. Brzy mu také přestala stačit laciná souprava od otčíma a tak zašel za dědečkem, aby si u něj vyprosil půjčku neuvěřitelných padesáti liber. To se mu nakonec povedlo a tak si s použitím i vlastních úspor pořídil novou soupravu za sto liber. S novou soupravou zakotvil po krátkém působení v Liverpool´s Darktown a Raving Texans u jedné z nejlepších Liverpoolských rock & rollových kapel té doby. Vedl ji Alan Caldwell, který si pro lepší efekt říkal nejdříve Jet Storm a později Rory Storm (storm = bouře). Sám název kapely byl bouřlivý – Rory Storm and the Hurricans – tedy bouře a uragány. V té době bylo ostatně velmi módní používat dlouhé, někdy až krkolomné názvy. S Rorym poutalo Ringa silné přátelství. Snad i proto, že při jedné lekci plavání, kterou dával Rory Ringovi to budoucí Brouk poněkud přehnal s nadšením a téměř utonulého ho musel Rory tahat z vody.

Psal se rok 1959 a Richard se musel definitivně rozhodnout mezi truhlárnou a muzikou. Příliš dlouho neváhal. Na letním táboře v Shegnessu, kde mimo jiné s kapelou hrával, dostal i nové jméno. Sám o tom vypráví: „Dali jsme si divoká jména. Jeden si například říkal Johnny Guitar, jiný zase Lou O‘Brian. Chtěli po mě, abych se taky přejmenoval. Starkey bylo opravdu trochu hloupé a tak se příjmení zkrátilo na Starr“. Vymyslet křestní jméno nebyl už vůbec žádný problém. Všichni o něm věděli, že má rád prsteny, a podle této jeho vášně ho pojmenovali Ringo (ring = prsten). „Mohl jsem si vlastně vybrat mezi jazzem a rockem, ale já miloval rock. Myslím si, že je v něm mnohem více emocí než v jazzu.„ Rory Storm and the Hurricans byli první kapelou vyhozenou z později slavného Cavern Clubu proto, že v tehdejší jazzové „Jeskyni“ hráli rock & roll.

O tři měsíce později než Ringo, se narodil John Winston Lennon. Bylo to ve středu 9. října 1940 a stalo se tak v půl sedmé odpoledne. Podle původní legendy se měl narodit uprostřed těžkého náletu Německé Luftwafe na město. Nicméně v té době se žádný nálet na Liverpool nekonal. Své druhé jméno – Winston, získal na počest tehdejšího populárního premiéra a bezmála národního hrdiny Winstona Churchilla. Jeho otec zmizel z jeho života dřív, než se John narodil a když mu bylo pět let, svěřila ho matka do péče jeho tetě Mimi. Mimi bydlela v pěkném domku zvaném „Mendips“ v Menlove Avenue. Přesto byl mezi malým Johnem a jeho matkou vřelý vztah a často se vzájemně navštěvovali. První setkání s muzikou Johnovi zprostředkovala právě jeho matka Julia. Byla to veselá žena, která nezkazila žádnou legraci a která učila Johna i ostatní děti z rodiny hrát na banjo. První akordy, které později používal John při hře na kytaru byly právě akordy používané při hře na banjo, čímž přiváděl své kamarády v nefalšovaný úžas. Teprve později, za nemalé pomoci jistého Paula McCartneyho, se naučil i klasické kytarové akordy.

Velkou ranou a zároveň přelomovou událostí pro Lennonův další vývoj, byla matčina smrt 15. července 1958. Byla sražena autem s opilým policistou za volantem při přecházení ulice. Tato tragická událost zanechala na citlivé duši mladého Johna trvalé jizvy, kterých se ostatně nezbavil až do své smrti. Poprvé v životě se také ponořil do několikaměsíčního pití, při kterém ho přestalo bavit i hraní a kapela měla až do konce roku utrum.

V dalších letech vyrůstal John obklopen početnou rodinou tetiček a strýčků, i když nejčastěji se o něj starala tetička Mimi – Mary E. Smith. „Vím, že John měl rád cikánský způsob života, ale já jsem po něm chtěla, aby si našel nějaké slušné místo. Promarnil svou příležitost na umělecké škole a teď vymetal s nějakou bláznivou kapelou stupidní lokály, aby vydělal tři libry týdně.“ Ona je také autorkou slavné průpovídky (používané ovšem, v drobných obměnách, většinou rodičů nebo opatrovníků pozdějších známých muzikantů) se kterou se obrátila na Johna v jeho muzikantských začátcích – „Kytary a rock & roll, to je všechno hezké Johne, ale nikdy si tím nevyděláš tolik, aby tě to uživilo.“ Na druhou stranu ho podporovala v jeho hrách. Při klukovských dobrodružstvích byl vždycky za indiána a nikdy za kovboje. To ovšem znamenalo, že mu Mimi vyráběla bohaté čelenky a občas ji dokonce umluvil, aby ho natřela hnědou barvou tak, aby "indiánský" dojem dosáhl dokonalosti.

V sedmi letech začal John psát básničky a krátké příhody, které dokonce obohacoval vlastními kresbami. Nejraději se k tomuto účelu schovával v dřevěném "sídle" v korunách stromu na zahradě za domem. Byl také nadšeným čtenářem všeho, co se mu dostalo pod ruku. Jeho prvním hudebním nástrojem byla podle legendy stará foukací harmonika, kterou mu dal manžel Mimi – George. Samozřejmě, že si ji vzal s sebou, když po skončení školy odjížděl autobusem na prázdniny do Skotska, kde bydlel u jiné své tety. Celou cestu se na ni snažil hrát a nejspíš tím přiváděl ostatní cestující k šílenství. Kupodivu mu při vystupování řidič nabídl, že přijde-li druhý den ráno na zastávku, dá mu jinou, lepší harmoniku. Druhý den ji John skutečně od dobráckého řidiče dostal. Onen řidič vůbec neměl ponětí, co tím způsobil.

První kytaru si John koupil přes inzerát za pět liber. Ve stejné době si prý také pořídil svou první gramofonovou desku „Rock island line“ od Lonnieho Donegana. V místě bydliště se John stal šéfem party stejně starých kamarádů a brzy se stali postrachem celého okolí. V roce 1952 nastoupil John na střední školu v Quarry Bank, asi půldruhého kilometru od svého bydliště na Menlove Avenue. "Drsný hoch" Lennon, se chtěl pořádně v nové škole uvést a tak ráno přišel s vyčesanou patkou a v džínách tak úzkých, že to vypadalo (jak později vyprávěla teta Mimi) jako by měl jen nohy obarvené modrým iknoustem. K tomu si pod koženou bundu navlékl fialovou košili, kterou teta Mimi z duše nesnášela. Jako student exceloval John hlavně jako bavič a ve všech kreativních oborech. Na druhou stranu, fyzika nebo matematika pro něj byly oobory vyloženě tajemné. Asi nepřekvapí, že i na této škole založil John spolu se svými kamarády z party - Peterem Shottenem, Nigelem Whalleyem, Ericem Griffithem, Colinem Hantonem a Ivanem Vaughanem hudební skupinu, kterou pojmenovali The Black Jacks. Brzy potom ale změnili název podle jména školy na Quarrymen. A právě v té době přišel do místních kin již zmiňovaný film Blackboard jungle o podobných výrostcích, jako byli právě Quarrymen. V tomto filmu zazněla skladba, která se brzy stala doslova hymnou celé jedné generace, bez ohledu na zeměpisnou šířku. Byla to skladba Rock around the clock od Billa Haleyho a jeho Komet.

Když potom v roce 1956 uslyšel John slavnou skladbu Heartbreak hotel od Elvise Presleyho, bylo o jeho budoucnosti definitivně rozhodnuto. Podle jeho vlastních slov věděl už v patnácti letech, že největší věc na světě je rock & roll. V tom měl tedy rozhodně jasno. To už se sestava skupiny Quarryman víceméně ustálila ve složení: Eric Griffith - kytara, Rod Davis - banjo, Peter Shotten - valcha, Len Garry - basa, Colin Hanton - bicí a samozřejmě kapelník John Lennon - kytara a zpěv. Když v neděli 6. července 1957 vystupovali na církevní slavnosti ve Wooltonu, seznámil se John s mladým kytaristou, který ho hned naučil nejen několik nových akordů, ale i přesné texty největších hitů té doby.

Ten kytarista se jmenoval James Paul McCartney.

 

Paul přišel na svět ve čtvrtek 18. června 1942, také v Liverpoolu. Matka byla katolička a pracovala jako zdravotní sestra ve Waltonské nemocnici, kde se Paul narodil. Otec, protestant, byl solidní obchodník s bavlnou a přestože nebyli nijak zámožní, snažili se dát Paulovi to nejlepší vzdělání. Paulův otec patřil ve dvacátých letech v Liverpoolu k populárním jazzmanům. Vedl dokonce kapelu s názvem Jim Mac‘s band. S prospěchem neměl Paul žádné potíže, protože mu učení šlo samo. Ovšem stejně jako vynikal ve škole, vynikal i v klukovské partě a to v dobrém i zlém. Ve čtrnácti letech mu zemřela matka na rakovinu. V mnohém měl tedy podobný osud jako John. Jinak měl ovšem vcelku bezproblémové dětství. Ve čtrnácti navštívil koncert skifflového zpěváka Donegana, který na něj mohutně zapůsobil. Od té chvíle velmi toužil po tom, „dělat muziku“. Původně dostal od rodičů trumpetu, ale brzy zjistil, že nemůže zároveň foukat i zpívat a začal uvažovat o jiném nástroji. Jeho otec nakonec neodolal neustálým synovým prosbám, zakoupil mu za celých patnáct liber kytaru a ještě ho občas zasvěcoval do tajů hry a akordů. Zakrátko se talentovaný Paul naučil všechny skifflové hity té doby a potom co zaslechl první desky Elvise, Carla Perkinse či Little Richarda, zamiloval se do rock & rollu. Jako většina jeho vrstevníků, učil se hrát podle gramofonu. Zakrátko zaslechl i krásné dvojhlasy bratrů Everleyových, které ho tak nadchly, že je začal se svým mladším bratrem Mikem a kamarádem Ianem Jamesem napodobovat. Mimochodem jeho bratr Mike se později pustil také na dráhu muzikanta i když s menším úspěchem než Paul. Byl ovšem natolik solidní, že nechtěl těžit ze jména McCartney a tak používal pseudonym Mike McGear.

Téhož roku, 6. července, viděl Paul ve Wooltonu poprvé živé vystoupení kapely Quarryman. Později, v září 1957, poznal Paul na pouti St. Peter lehce opilého šéfa oné kapely Johna Lennona osobně. Ten v té době rovněž přecházel ze skifflu na rock & roll. Paul se tehdy vytasil se svou vlastní skladbou I lost my little girl, čímž Johna pořádně překvapil. Ten do té doby vůbec neuvažoval o tom, že by mohli hrát něco jiného, než co odposlouchali z gramofonových desek či rádia. Od té doby pak skládali společně. Jen málo z jejich prvních písní se ale dostalo do pozdějšího repertoáru. Asi nejslavnější z oněch prvotin je známá Love me do, se kterou měli Beatles později celosvětový úspěch. Koncem září přijal John svého nového kamaráda do kapely Quarrymen a 18. října Paul poprvé s kapelou vystupoval. Nebyli samozřejmě jediní, kteří se odvrátili od skifflu. Veškerá mládež se v té době zamilovala do rock & rollu a i názvy svých skupin se snažili svou délkou napodobovat americké vzory. Podobně jako Rory Storm and the Hurricans, se například přejmenovala jiná výborná skupina – kapela Gerryho Marsdena na Gerry and the Pacemakers. Quarrymen jméno zatím neměnili, ale to jen proto, že svůj název měli v barvách vyveden na velkém bubnu a nechtělo se jim to celé předělávat. Paul a John spolu brzy trávili každou volnou chvíli a pilně spolu cvičili.

Mimochodem, Quarrymen nakonec natočili i desku, ale stalo se tak až po neuvěřitelně dlouhých 35 letech v roce 1994.

Koncem roku 1957 se chlapci seznámily s Alanem Sytnerem (zemřel 11. ledna 2006), majitelem a zakladatelem jednoho z nejlepších jazzových klubů v Liverpoolu. Přesto, že to byl jazzový klub, podařilo se Alanovi propašovat do programu své nové přátele. V tomto neútulném, tmavém a vlhkém sklepě s přiléhavým jménem Cavern (Jeskyně) v Mathew Street číslo 8 (oficiálně otevřeném ve středu 16. ledna stejného roku v 19:20 hod.), tedy vybalili Quarrymen na jazzově naladěné publikum svůj rock & roll. Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo – vyhazovem. Paul se v té době už kamarádil s podobné postiženým fandou kytar a rock & rollu, spolužákem (byť o rok mladším) Georgem Harrisonem.

 

George Harold Harrison se narodil deset minut po půlnoci ve čtvrtek 25. února 1943 v Liverpoolské dělnické čtvrti Wavetree v čísle 12 v ulici Arnold Grove. Stejně jako Ringo Starr i on se narodil doma. Když bylo malému Georgeovi šest let, přestěhovali se do nového domu na 25 Upton Greek. Jeho dětství probíhalo v poklidu a bez problémů. Matka byla v domácnosti a otec pracoval jako řidič autobusu. George byl jejich čtvrtým dítětem vedle dcery Louise a synů Harolda a Petera. Ve škole byl malý George tichý a rád sedával vzadu. Jeden z učitelů na něj vzpomínal jako na velmi tichého až introvertního chlapce. Mluvil jen velmi málo a jenom když nebylo zbytí. Překvapivě měl, přes svou nesmělou a tichou povahu, ve velké oblibě motorky. Hlavně miloval atmosféru hlučných závodů. Když ale uslyšel divoký (na tu dobu) rock & roll Rock Around The Clock, jeho zájem se rázem stočil k hudbě. O této době později vyprávěl: „Nikdo nechtěl chodit do školy. Chtěli jste být venku a hrát si s ostatními. Když se objevily nahrávky s Elvisem, jediné co jste chtěli dělat, bylo dostat se co nejdřív domů a tam pořád dokola poslouchat tyhle nahrávky“. V jedenácti letech dostal od rodičů svou první kytaru, která v něm definitivně probudila dřímající hudební talent. Již nějaký čas si na jakýkoliv volný kus papíru kreslil různé tvary kytar. Shodou okolností navštěvoval školu v Doverdale Road ve stejné době, kdy ji navštěvoval i John Lennon, byť se v té době ještě neznali. Když potom v roce 1953 nastoupil na gymnázium, kam pro změnu chodil Paul McCartney, hrál už spolu se svým bratrem Petem ve skupině Rebels. Předtím se ovšem ještě krátce angažoval v kapele Alana Caldwella – The Texans a „prolétl“ skupinou dalšího kamaráda – The Les Steward Quartet. To už George obstojně ovládal kytaru, na kterou se naučil hrát jako samouk díky své nezměrné trpělivosti. V roce 1957 si pak z kapesného zakoupil úplně novou elektrickou kytaru za 30 liber. S Paulem se ve škole seznámil velice brzy. Oba měli stejné zájmy a Paul také ukázal Georgovi několik nových triků. Svou hrou okouzlil Harrison i Johna Lennona a i přes počáteční Lennonův strach z toho, jaký dojem bude skupina rádoby tvrdých hochů působit, když s nimi bude hrát takový mladíček to nemohlo skončit jinak, než že George nastoupil, zatím neoficiálně, ke Quarrymen. To už měl i John novou kytaru značky Hofner, model Club 40. Legrační je, že původně dostal George nabídku od skupiny Rory Storm and The Hurricanes(!), kde hrál Ringo Starr. Rory sháněl schopného kytaristu a o Georgeovi se už tenkrát vědělo, že patří k nejlepším. George se sice chvíli rozmýšlel - kapela Roryho Storma byla už poměrně zavedeným tělesem - ale nakonec, jak už bylo řečeno, se rozhodl pro Quarrymen. Zaplať rock´n´rollový pánbůh za to.

Rok 1958 přinesl několik dalších důležitých událostí. John Lennon složil svoji první vlastní skladbu, kterou Quarrymen hráli – Hello Little Girl a George zakotvil nastálo ve skupině. První vystoupení s kapelou absolvoval v liverpoolském klubu Morgue Skiffle Cellar 13. března 1958. Po drobných personálních změnách někteří členové ze skupiny odešli, čímž se kapela smrskla na pět muzikantů. Kromě Johna, Paula a George tu byl ještě bubeník Colin Hanton, který je například zachycen na nahrávkách In Spite of All the Danger a That´ll Be the Day (ty je možné nalézt např. na CD Anthology 1). Colin Hanton pracoval v místní továrně jako čalounický učedník. Quarrymen ho přijali právě v době, kdy si v legendárním liverpoolském obchodě s hudebninami Hessys pořídil za 38 liber vlastní bicí soupravu. Obě skladby nahráli někdy v polovině roku v jednom z mnoha malých nahrávacích studií na tzv. šelakovou desku. Ta se objevila v roce 1981 na aukci u Sotheby´s, ale Paul McCartney nechtěl, aby padla do rukou nějakého soukromého sběratele a za pomoci právníků ji získal pro sebe. Ironií je, že ji nechtěl kvůli tomu, že na ní hrají Beatles, ale proto, že jeho společnost vlastní práva na Buddy Hollyho píseň That´ll Be the Day!

Také tu byl nový kamarád Stuart Sutcliff, kterého kapele představila Johnova nová přítelkyně Cynthia Powell. Stuart Sutcliff (*23. 6. 1940 †10. 4. 1962) byl stejně starý jako Lennon a už brzy si velmi dobře rozuměli. Zabýval se sice spíše malováním, ale mezi jeho koníčky patřil i rock & roll. A ještě jedna změna – John Lennon se rozešel s Thelmou Pickles a sblížil se se Cynthií Powell.

Na nový rok léta páně 1959 se při návratu z vystoupení ve Wilson Hall notně opilý Colin, popichovaný svou přítelkyní pohádal se zbytkem kapely, vyhodil svou bicí soupravu z ještě jedoucího autobusu a poté uraženě vystoupil. Vícekrát ho už kapela nekontaktovala. Za bicí se potom posadil Ken Brown, ale nakonec ve skupině pobyl jen do 10. října a tak hráli chlapci zase jednou jen tak bez bubeníka. O pár dní později, přesněji 18. října, změnila kapela konečně název na Johnny and the Moondogs. A Paul McCartney začal chodit s Dorothy Rhone. MImochodem, o celé věky později - 1. října 2010 odehráli původní Quarryman ve složení Len Garry, Colin Hanton a Rod Davis vzpomínkový koncert na památném Hollywood Bowl. Uctili tím památku na svého starého kamaráda Johna Lennona, v té době už třicet let mrtvého. Vraťme se ale do roku 1960.

V lednu roku 1960 přemluvil John Stuarta Sutcliffa, aby se definitivně a nastálo zařadil do kapely. Ostatně to byl John kdo mu poradil, aby zkusil hrát na basovou kytaru. A taky mu poradil, aby si baskytaru koupil za peníze, vydělané prodejem jednoho ze svých obrazů. V té době bylo utracení 60ti liber za baskytaru lehce šíleným počinem. Šikovný Stuart se na svůj nový nástroj nakonec jakžtakž naučil hrát i když zpočátku raději hrával zády k obecenstvu. Podle hesla „lepší mít basáka, co moc neumí hrát, než nemít ho vůbec“ byla jeho účast potvrzena a definitivně do kapely zapadl. Zároveň uvažovali o další změně jména. Takového, jaké by si lidé hned napoprvé zapamatovali. Stuart Sutcliff přišel s názvem Beetles – tedy brouci. Aby novému jménu dodali lesk, připojili k němu ještě, v té době módní přívlastek, „silver“ – stříbrní, čímž vznikl název Stříbrní Brouci – Silver Beetles. Pod tímto názvem se také poprvé objevili na stránkách novin a to v pátek 27. května 1960 v místním plátku Hoylake News and Advertiser.

Po několika měsících, kdy se název kapely ještě v drobnostech měnil, přišel John s verzí, u které zase jednou dokázal svůj smysl pro humor. Navrhl tvar Beatles. Slovo Beat znamená tlukot, tep, rytmus apod., zároveň poukazuje na spojitost s rock & rollem, jemuž se v Evropě spíše říkalo beatová hudba. Zároveň definitivně zavrhl „postříbření“ a jméno kapely se tak ustálilo na The Beatles. Asi první novinová zpráva o nich pod tímto konečným označením vyšla 11. června stejného roku v Birkenhead News.

Když zjistili, že bez bubeníka prostě nemají šanci a že na různé soutěže či taneční zábavy začali zvát pořadatelé jiné skupiny, rozhodli se za každou cenu sehnat za bicí soupravu nového člověka. Jejich společný přítel Allan Williams jim doporučil bubeníka s vlastní bicí soupravou. Jmenoval se Thomas Moore a velmi rychle si plácli, přestože byl o devět let starší než George a někteří členové kapely mu z legrace říkali „táto“. Do skupiny nastoupil 5. května roku 1960.

Samotný Williams jim ještě zařídil ve vlastním podniku angažmá, byť to bylo za pouhých pět šilinků. Ale už 20. května jim Williams vyjednal čtrnáctidenní zájezd do Skotska v roli předkapely zpěváka jménem Johnny Gentle (smlouvu podepsal o dva dny dříve John Lennon jako šéf skupiny s Larry Parnesem, který zastupoval Johnnyho Gentla). Byl to jejich první oficiální zájezd už pod novým názvem The Beatles a v nastalém nadšení si dokonce upravili vlastní jména. Paul si pro tento zájezd začal říkat „Paul Ramon“, ze Stuarta se stal „Stuart de Stael“ (podle známého malíře), a George si změnil jméno na „Carl Harrison“ (podle jeho oblíbence Carla Perkinse). Zpočátku vše probíhalo bez problémů a Paul dokonce psal radostně domů, že už věnoval tři autogramy. Svou budoucnost viděli velmi optimisticky. Jenže vztahy mezi Johnem Lennonem a Thomasem Moorem byly čím dál více napjaté. Párkrát přišel Thomas na vystoupení pozdě a to přivádělo šéfa skupiny k zuřivosti.

Když jednou během turné havaroval Johnny Gentle s dodávkou, všichni vyvázli bez škrábnutí kromě Thomase. Ten musel být s pohmožděninami odvezen do nemocnice. Kromě spousty modřin a odřenin mu také chyběl přední zub, vyražený v dodávce letící kytarou. Protože ale nemohli vystupovat bez bubeníka, vytáhl Lennon na nátlak manažera koncertů Thomase z nemocnice a přesvědčil ho, aby večer zasedl k bubnům. Když se večer otlučený, oteklý a bezzubý Thomas Moore dostavil, neudržel se při tom pohledu Lennon smíchy a Mooreovi se škodolibě vysmál. Za celé turné vydělal Thomas jenom dvě libry a to rozhodlo – 13. června 1960 hrál Thomas Moore se skupinou naposledy a potom nastoupil, na nátlak své přítelkyně, do továrny na skleněné lahve. O dva dny dříve – 11. června 1960 - se poprvé v tisku (místní plátek Birkenhead News) objevilo jméno kapely pod novým názvem The Beatles. Na krátký čas se Paul obětoval a zasedl k bicím sám. Kapela ve složení George a John s kytarami, Stu s basovkou a Paul u bicích zněla sice docela dobře, ale Paul rozhodně neměl v úmyslu posedávat dlouho v pozadí.

Chybějící bubeník byl stále problém číslo jedna. Jednou si s kapelou zahrál jeden z nejlepších liverpoolských bubeníků té doby Johnny Hutchinson. Ten si přišel „zabouchat“ ve čtvrtek 15. června v liverpoolském Wyvern Social Club. Byl to ovšem jenom kamarádský záskok a hoši si potřebovali rychle najít někoho nastálo. V neděli odpoledne při potulce ulicemi zaslechli oknem zvuk bicích a rychle zjistili, že zvuk přichází z kanceláří na druhé straně ulice přímo proti klubu Jacaranda. Když se tam vydali zjistili, že jde o Normana Chapmana, který se tu ve volných dnech věnoval svému koníčku – bicím. Nabídli mu místo bubeníka a Norman to rád přijal. Bohužel pro něj si s kapelou zahrál jen třikrát. Poté byl povolán do armády a tím možná přišel o úžasnou budoucnost. Šlo o tři sobotní vystoupení (18. a 23. června a ještě 2. července) v Grosvenor Ballroom. V červenci se Alan Williams rozhodl zatraktivnit program svého klubu tím, že najal striptérku s uměleckým jménem Janice. Jenže striptýz se dá dělat jen na hudbu a tak povolal Beatles jako doprovodnou kapelu. Paul na tuto epizodu vzpomínal: „Pro tato vystoupení jsme si oblékali růžová saka... hráli jsme stojíce za Janice a celou dobu jsme na ní zírali. Zíralo i obecenstvo, prostě všichni. Na konci svého představení se točila pořád dokola a dokola... my byli mladí kluci a něco takovýho jsme předtím nikdy neviděli“. Později v červenci hráli Beatles v klubu Grosvenor, známým poněkud násilnickým obecenstvem. Samozřejmě i při jejich vystoupení došlo ke rvačce, při které byl dosti surově zbit Stuart Sutcliffe. Právě to byl nejspíše důvod vzniku krevní sraženiny v jeho mozku, která později zapříčinila jeho smrt.

12. srpna jim Williams nabídl zajímavé angažmá v Hamburku. Ovšem pod podmínkou, že si najdou pořádného bubeníka. V této těžké chvíli si George vzpomněl na syna majitelky klubu Casbah, na jehož slavnostním otevření George s Les Stewart Quartet před rokem vystupoval. Tak tedy přišli, viděli a zvítězili a do skupiny přišel zase jednou nový bubeník. Ten samozřejmě vůbec netušil, že mu právě toto angažmá prakticky zničí život, byť za cenu „nehynoucí slávy“. Pete Best (vlastním jménem Randolph Best, * 24. 11. 1941 v Indickém Madras) ke kapele nastoupil naštěstí i se svou vlastní bicí soupravou.

16. srpna se chlapci vydali na cestu do Hamburku. Už druhý den podepsali smlouvu na dva měsíce za 30 tehdejších západoněmeckých marek na den (vyplácených každý čtvrtek). Sám Williams dostával za tuto smlouvu v přepočtu 10 liber týdně. Večer se kompletní skupina objevila na pódiu nočního klubu Indra, jehož majitel, bývalý cirkusový klaun Bruno Koschmider je ubytoval ve špinavém pokojíku v zákulisí blízkého kina. V klubu Indra hráli plných 48 večerů v sestavě, která nyní vypadala takto: John Lennon - kytara, Paul McCartney - kytara, George Harrison - kytara, Stuart Sutcliff - basová kytara a Pete Best - bicí. Podle smlouvy hráli Beatles v pracovní dny čtyři a půl hodiny (20.00-21.30, 22.00-23.00, 23.30-0.30 a 1.00-2.00) a šest hodin o víkendech (sobota - 19.00-20.30, 21.00-22.00, 22.30-23.30, 24.00-1.00 a 1.30-3.00; neděle - 17.00-18.00, 18.30-19.30, 20.00-21.00, 21.30-22.30, 23.00-24.00 a 0.30-1.30).

Německá mládež, unavená jazzem a poklidnými songy z třicátých let, byla právě teď velmi hladová po divokém americkém rock & rollu. Americké kapely do Německa moc nejezdily, ale hned za kanálem, na britských ostrovech, byl dostatek dostupných kapel, které onu "drsnou" americkou muziku uměly hrát taky dost dobře. V přístavním městě Hamburku bylo těch kapel více než jinde a hudbychtivá mládež si tak mohla své idoly vybírat ze široké škály muzikantů. Právě v Hamburku byl nový bubeník Pete pro místní fanynky největší hvězdou, na kterou neustále nadšeně pokřikovaly. V Hamburku se také kapela seznámila s nefalšovaným nočním životem, plným pití, sexu, pilulek na spaní i pilulek pro povzbuzení. Zvláště co se týká sexu jim místní striptérky a prostitutky mocně rozšířily obzory. 

4. října se kapela, kvůli stížnostem na hluk, stěhuje do Kaiserkeller klubu, kde mají smlouvu na dalších 58 večerních představení. Jediným skutečným problémem pro kapelu tady bylo to, že nikdy předtím nehráli na tak velkém pódiu. Pódium v klubu Indra bylo oproti tomuto vyloženě miniaturní. Toto velké pódium sdíleli s další liverpoolskou skupinou Rory Storm and the Hurricanes, u které hrál na bicí jistý Richard Starkey, známý pod přezdívkou Ringo Starr. Právě s touto skupinou se Beatles začali předhánět v co nejdivočejším koncertování. Došlo to prý tak daleko, že – pouhých patnáct let po válce – si provokatér John vykračoval po pódiu vojenským krokem a za neustálého hajlování nazýval publikum bandou nacistů. Jednou dokonce přišel na pódium jen v trenýrkách a košili, se záchodovým prkénkem kolem krku. I tady je personál podniku zásoboval amfetaminovými pilulkami proti spánku a únavě. A i tady se plně oddávali alkoholu a sexu. Právě tablety Preludinu, které jim "představil" Tony Sheridan, způsobovali sucho v ústech a tudíž větší spotřebu piva.

15. října zašli Beatles spolu s bubeníkem Roryho Storma Ringem a basákem Walterem Eymondem do malého amatérského studia, které jim pronajal Alan Williams. Nahráli tu skladbu Fever a Gershwinovu Summertime. Pete Best se neúčastnil a tak to nejspíše byla první příležitost, kdy spolu hrála budoucí hvězdná čtyřka. Bohužel, z nahrávání vzešlo prý jen devět výlisků a ještě k tomu nepříliš valné kvality. Jen jeden jediný měl snad přežít do dnešních dnů, ale místo jeho pobytu není známé. Obsluha studia neměla s nahráváním rock & rollu žádné zkušenosti a tak například nedokázali odstínit Ringovy hlučné bicí, čímž (jak kdosi trefně podotkl) se výsledná nahrávka podobala spíše sklizni kokosů. V těchto dnech také potkaly velkou hvězdu tehdejších hamburských klubů Tonyho Sheridana (celým jménem Anthony Edmond Sheridan McGinnity). O den později Beatles prodloužili smlouvu s Koschmiderem až do 31. prosince

30. října se Beatles ústně dohodli s majitelem Top Ten Clubu na další šňůře v dubnu příštího roku. Jen to obě strany zapomněli sdělit Williamsovi. Ovšem hned druhý den se Koschmider o této dohodě dozvěděl a aby poškodil konkurenci, udal policii George Harrisona. Ten byl totiž podle německých zákonů příliš mladý pro práci v nočním klubu a byl po drobných průtazích 21. listopadu vyhoštěn. Domů ovšem odjel sám, protože ostatní chtěli zkusit pokračovat ve čtyřech. Dlouho jim to ovšem nevydrželo a už 29. října se Paul a Pete (obviněni, že zapálili kino, v jehož zákulisí přespávali) sbalili a odjeli domů. Kino skutečně hořelo, ale verzí, jak k tomu došlo, je velmi mnoho a nikdo už dnes nevypátrá, zda byli obviněni právem či nikoliv. John vydržel v Hamburku až do 10. prosince, kdy odjel do Liverpoolu bez Stuarta, který se rozhodl zůstat na místě se svou novou přítelkyní Astrid. John se vracel sám vlakem sice s novou kytarou, ale zklamán a deprimován. Chlapcům potom nějaký čas trvalo, než se z Hamburského zájezdu vzpamatovali. Už 15. prosince se ale zase sešli a brzy zase začaly chodit i pozvánky na vystoupení. A tak se celý ten rock & rollový kolotoč začal pomalu zase roztáčet. Stačilo málo a svět by nebyl takový, jak ho známe.

V Hamburku přišla čerstvě diplomovaná umělecká fotografka Astrid, s nápadem nafotit s Beatles několik reklamních snímků. Paul ještě po letech nedal na její fotografie dopustit a tvrdil, že lepší už nikdy nikdo neudělal. Skutečně jsou tyto snímky pozoruhodné svou zvláštní atmosférou. Navíc je pořizovala v místech, kde se do té doby jiné skupiny nefotografovaly – totiž v docích, nákladových nádražích či na střechách činžáků. Beatles navštěvovali často Astrid v jejím domě a na oplátku vodila ona na jejich koncerty čím dál více spolužáků a známých. Právě během tohoto pobytu v Hamburku zastřihla Astrid Stuartovi účes do podoby s ofinou, známý později jako Beatles účes. Žádné v té době moderní dlouhé kotlety a vysoko vyčesané vlny, ale bez kotlet a s vlasy pěkně do čela. Pravda, při prvním pohledu na novou Stuartovu image se Beatles mohli potrhat smíchy, ale brzy si účes oblíbili a nechali se, až na Besta, od Astrit také ostříhat. Když se začátkem července vrátili do rodného Liverpoolu, byli už Beatles jasnou jedničkou ve městě. Astrid jim také navrhla změnu oblečení. Nové přiléhavé oblečení z černé kůže jim ale vydrželo celkem krátce.

Bez Stuarta ovšem chyběl kapele basák. Pete Best si vzpomněl na kamaráda Chase Newbyho. Toho dokonce spojovalo s Paulem stejné datum narození (i když se narodil o rok dříve) a také to, že i on byl levák. Bohužel neměl ani baskytaru ani kožené oblečení, ale obojí si promptně obstaral a připojil se ke skupině. Nakonec ale odehrál Chas jen čtyři koncerty a v lednu příštího roku se vrátil ke studiím.

 

Ke svému obrovskému překvapení zjistili, že jim nepříliš příjemný pobyt v Hamburku muzikantsky velice prospěl. Každodenní mnohahodinové hraní v zakouřených sálech bylo skvělou praxí, nehledě na to, že aby to John a Paul pěvecky vůbec utáhli, museli některé skladby přenechat Georgeovi. Po návratu do Liverpoolu zjistili, že hrají mnohem lépe než většina ostatních kapel a ještě k tomu mají k dispozici tři hlasy a také spoustu nazkoušeného materiálu, který už mohli hrát i poslepu. John s úsměvem vzpomínal, jak si po návratu z Hamburku část publika myslela, že jsou z Německa a divili se, jak dobře mluví anglicky. První vystoupení po návratu domů bylo 27. prosince v Town Hall Ballroom. Poprvé tu došlo k tlačenici děvčat v sále pod pódiem, k ječení a pokusům dostat se k nim co nejblíže. Manažer klubu Bob Wooler byl tak nadšen, že je okamžitě angažoval na dalších 36 vystoupení. Během tohoto prodlouženého angažmá, se z nich stala jednička mezi rockovými skupinami v Merseyside.

Nejčastěji hráli teď v klubu Casbash, který patřil Petově matce Moně. Ta jim také sehnala v únoru 1961 angažmá v klubu Cavern, ve kterém hráli John a Paul koncem padesátých let ještě jako Quarrymen.

Vzhledem ke stále rostoucímu počtu nasmlouvaných vystoupení a také ke vzdálenostem mezi koncertními místy, byla kapela nucena si zajistit nějakou dodávku a také stálého řidiče. Pete Best doporučil svého kamaráda Neila Aspinalla, který se v té době snažil stát účetním. Neil dlouho neváhal a vyměnil daňové formuláře za cestovního manažera a řidiče nejlepší kapely ve městě. Za 80 liber si pořídil bílou dodávku značky Commer a stal se nenahraditelným asistentem a kamarádem Brouků. Jednou z nepříjemností při hraní v liverpoolských klubech bylo to, že často docházelo v hledišti k násilnostem a rvačkám. Neil, který měl na starosti i zavážení aparatury z auta na pódium a poté zase zpět do auta, musel vždycky po vyndání nějakého nástroje nebo třeba zesilovače, dodávku pečlivě zamknout, protože před vchodem často stávali místní drsní chlapíci, kteří by se nerozpakovali z otevřeného auta odnést všechno, co by nebylo přivařené. Jednou z nemnoha světlých výjimek mezi kluby byl právě Cavern, jehož majitel Ray McFall se zrovna poohlížel, čím by zatraktivnil program složený do té doby převážně z jazzových souborů. Kromě toho, Ray McFall platil hudebníky podle spokojenosti publika a tedy většinou víc, než ostatní kluby. Přes nespokojenost části jazzového obecenstva teď občas hráli v Cavernu i takové kapely, jako Cass and the Cassanovas nebo Rory Storm and the Hurricans. Po menší „tlačence“ obou rodičů Pete Besta se podařilo do programu klubu zařadit i The Beatles. Poprvé tu zahráli 9. února 1961. To už hrál čím dál lepší George sólovou kytaru a Paul nakonec převzal baskytaru po Chaseovi. Stuart se z Německa vrátit nehodlal a sebekriticky navíc přiznával, že na nějaké větší hraní jeho umění nestačilo a George radši dělal ohledně baskytary „mrtvého beatla“. Až do srpna 1963 se stal Cavern Club pro Beatles domácí scénou a navždy tato dvě jména spojil dohromady. Tady, pět a půl metru pod chodníkem Liverpoolu, se z bezejmenných kluků začala stávat největší legenda novodobé hudební historie. Bývalý vyhazovač klubu Cavern Paddy Delaney stále vzpomíná na první vystoupení Beatles v klubu: „Jako první přišel George Harrison. Vlasy přesahovaly límec košile a celkově vypadal dost zanedbaně a hladově. Chvilku po něm přišli John a Paul a vypadali úplně stejně sešle jako George. Jako poslední přijel taxíkem Pete Best, který si přivezl ´aparaturu´ – dva reproduktory a omšelý zesilovač. Také přivezl vlastní bicí soupravu, kterou vlastnoručně složil a odnosil.“

Koncem března odjeli Brouci znovu do Hamburku a tentokráte měli veškeré papíry a povolení v pořádku. Od 1. dubna hráli v Top Ten klubu, kde se střídali se známým Tony Sheridanem. Ten si je natolik oblíbil, že je pozval jako svou doprovodnou skupinu, na nahrávání několika singlů pro firmu Polydor. Snímky se povedly a byly vydány bez problémů. Později byly vydány pohromadě na jednom albu Beatles and Tony Sheridan in Hamburg. Dodnes patří k vyhledávaným raritám a to i proto, že Beatles na ní už v té době hrají velmi dobře. Ve skladbě Ain‘t she sweet zpívá John jako sólista a dokonce směli nahrát a použít jednu svoji vlastní skladbu, což byla netradičně instrumentálka Cry for a shadow, pod kterou se kupodivu podepsal kromě Johna také George. Přesto je producent firmy Bert Kaempfert pro tuto příležitost překřtil na Beat Brothers. Podle některých zdrojů prý proto, že název Beatles zní foneticky podobně jako německé „pídls“ – vulgární označení mužského pohlavního orgánu. Za nahrávání dostal každý Brouk v přepočtu celých dvacet dolarů.

 

Brian

Legenda vypráví, že v sobotu 28. září 1961 ve tři hodiny odpoledne vešel do obchodu společnosti NEMS s gramofonovými deskami v Liverpoolském Whitechapelu jistý hoch jménem Raymond Jones oděný v černé kůži a vybafl na samotného šéfa obchodu Briana Epsteina dotaz, zda má na skladě desku se skladbou My bonnie nahranou skupinou The Beatles. Poté co se Brian Epstein přiznal, že onu kapelu nezná, byl mladíkem poučen, že je to přece jedna z nejlepších skupin ve městě a přidal poznámku, že deska byla nahrána v Německu. Od svých mladých prodavaček se Brian potom dozvěděl, že tato skupina s podivným jménem hrává mimo jiné hned za rohem v jistém klubu Cavern a dokonce že její členové jsou častými návštěvníky jeho obchodu. A skutečně, byli více návštěvníky než zákazníky neboť desítky minut mezi regály trávily spíše poslechem než nákupem vystaveného zboží. Je sice trochu podivné, že Epstein o Beatles neslyšel, neboť v té době se o nich pravidelně psalo ve všech místních hudebních novinách, které sám ve svém obchodě prodával, ale na druhou stranu se Brian zajímal jen o skupiny, které vydávali desky. A většina nových Liverpoolských kapel o kterých se v místním hudebním tisku psalo žádnou nahrávku na svém kontě neměla.

Brian Samuel Epstein (*19. 9. 1934 †27. 8. 1967) si vždy velice zakládal na tom, že je schopen svým zákazníkům nabídnout jakoukoliv desku která je na trhu. Uspokojování všech možných i nemožných požadavků kupujících bylo jeho koníčkem a tak byl vzniklou situací poněkud zaskočen. To co Raymond Jones návštěvou v Epsteinově krámku odstartoval, mělo překonat vše, co do té doby populární hudba znala. A ani sám Epstein netušil, že jeho život právě odbočil na mnohem bouřlivější kolej, než jakou si kdy dokázal představit. Pro jistotu tedy objednal 200 kusů singlu. Ohromeně poté sledoval, jak mu je mladí posluchači téměř trhají z rukou. Brian Epstein se proto rozhodl, že se musí do onoho Cavern Clubu podívat, co že je to za kapelu s tím podivným názvem na kterou se během dopoledne přišli zeptat další dvě dívky. „Nebyl jsem členem klubu a dost jsem se styděl navštívit klub pro teenagery a tak jsem zavolal do Mersey Beat aby mi pomohli. Oni zase zavolali do klubu, řekli kdo jsem a proč tam jdu a zařídili aby mě pustili dovnitř.“ Když ve čtvrtek 9. listopadu sešel po osudových osmnácti schodech do tmavého, páchnoucího a vlhkého sklepa jímž Cavern Club byl, zůstal stát šokován hned za dveřmi. Přece jen byl zvyklý spíše na koncertní síně a díla Sibelia či Beethovena. V první chvíli byl ohlušen a dezorientován hlukem tryskajícím z nepříliš kvalitních reproduktorů. „Ale potom přišli na pódium Beatles. Něco takového jsem nikdy předtím neviděl. Jejich hudba byla okouzlující, čistá a měl jsem hned pocit, že mají hvězdnou budoucnost. Na pódiu kouřili, jedli, mluvili a žertovali. Také se otáčeli k obecenstvu zády nebo se nahlas smáli, když uprostřed písničky přestali hrát. Ta muzika působila jako droga“. Pravdou je, že mu nejvíce zaimponoval jasný šéf kapely a největší řvoun na pódiu, John Lennon. Vůbec z něj nemohl odtrhnout oči. Brian byl homosexuál a divoký, do černé kůže oděný Lennon se stal středem jeho zájmu. Byl jím, ale i celou kapelou a samotnou muzikou vyloženě okouzlen. Od té chvíle chodil Brian do Cavern Clubu na všechna vystoupení Beatles a pokaždé s nimi prohodil pár slov. Už 3. listopadu se v kanceláři ve Whitechapel Street se  skupinou poprvé oficiálně sešel a nabídl se jim jako manažer. Málem ale vše skončilo dříve, než to pořádně začalo. Brian se s kapelou domluvil na dnu i čase schůzky a v danou hodinu také ve své kanceláři čekal. Jenže čas plynul a nikdo z kapely nešel. Na takové jednání nebyl Brian zvyklý a pomalu začal o svém rozhodnutí dělat rockerům manažera pochybovat. Nakonec se dočkal i když jen tří hudebníků. Paul chyběl a po dalším čekání se Brian rozhodl mu zavolat domů. K jeho obrovskému údivu mu Paul sdělil, že je ještě ve vaně, ale že se brzy dostaví. Dost nervózně se ostatních zeptal, jestli chodí Paul vždycky takhle extrémně pozdě na schůzky. Vtipálek George odpověděl: "ano, ale zase je extrémně čistotný". Po tak odzbrojující odpovědi se už Brian nedokázal dál zlobit a v plné míře v něm převážily sympatie ke čtyřem mladým muzikantům a jejich smyslu pro humor. 24. ledna 1962 podepsal Brian Epstein s Beatles smlouvu, na základě které se stává jejich manažerem a přísluší mu 25 % ze všech honorářů skupiny. Na oplátku slíbil sehnat skupině lepší angažmá na prestižnějších scénách a také na nových místech dále od Liverpoolu. Zároveň oznámil, že skupina už nebude vystupovat za méně než 15 liber s výjimkou právě Cavern Clubu, kde se pouze zvedla odměna z pěti na deset liber. Také vyvázal Beatles z nevýhodné nahrávací smlouvy s Bertem Kaempfertem a slíbil získat nahrávací kontrakt s některou z významných britských nahrávacích společností. To byly v roce 1961 dosti smělé plány. Zajímavé je, že se na smlouvě ten den objevilo jen pět podpisů. Kromě Johna, Paula, George a Peta ještě podpis svědka Alistaira Taylora. Sám Brian přidal svůj podpis teprve v říjnu stejného roku. Proč se tak stalo je dodnes tak trochu záhadou. Snad si nebyl sám až tak úplně jistý svojí rolí manažera rockové skupiny nebo nechtěl být s takovou kapelou v té době oficiálně spojován. Pravdou je, že ho Beatles do ničeho netlačili, snad vzhledem ke vznikajícímu přátelství a dobrým vztahům. Beatles v Cavern Clubu odehráli mezi lednem roku 1961 a únorem 1962 plných 292 koncertů. Za první z nich obdrželi pět liber, za poslední už to bylo 300 liber. Přesto, že v Liverpoolu byli hvězdami, ukázalo se, že na jihu Anglie v Aldershotu, kam odjeli 9. prosince na svůj první koncert, je v této části země nikdo nezná. Na jejich vystoupení, které nebylo nijak inzerováno, přišlo osmnáct lidí, což bylo přece jenom hodně málo. Po devíti hodinách cesty dodávkou z rodného Liverpoolu byli Beatles šokováni pohledem do prakticky prázdného hlediště. Chlapci se sice snažili jako praví profesionálové, ale na fotografiích z tohoto vystoupení je vidět dost silná rozladěnost a skoro nuda v očích Brouků. Sam Leach, producent koncertu, který jim jinak zařídil několik velmi dobrých angažmá, byl velmi zklamán. Později vzpomínal, že místní noviny mu odmítli přijmout šek za inzerci koncertu, protože nebyl jejich stálým inzerentem. Leach zkusil o týden později Aldershot ještě s další liverpoolskou kapelou Rory Storm & The Hurricans a přesto, že tentokrát to s inzercí v novinách dopadlo dobře, přišlo jen 210 platících diváků. Do morku kostí zklamaný Leach poté zrušil několik dalších nasmlouvaných koncertů pro Beatles i další kapely na tomto neblahém místě.

Brian Epstein (který se krátce po seznámení s Beatles, svěřil svým přátelům s tehdy dost neuvěřitelnou vizí, že Beatles mají potenciál stát se větší hudební atrakcí než samotný Elvis Presley) se hned od začátku snažil využít svých obchodních kontaktů u nahrávací společnosti DECCA. Po několika marných pokusech, se mu nakonec podařilo přemluvit asistenta manažera přes umělce a repertoár (A&R manager) k návštěvě Liverpoolu a hlavně koncertu skupiny v Cavern Clubu. Onen asistent – Mike Smith – byl zvukem kapely nadšen a vůbec na něj koncert udělal veliký dojem. Po koncertě slíbil Epsteinovi, že pozve skupinu do nahrávacích studií společnosti v Londýně. Mělo jít samozřejmě jen o zkušební nahrávání, aby se zjistilo, jak bude na studiové práce kapela reagovat a jak se šéfům z DECCy bude kapela líbit. Nebylo to pravda mnoho, ale i tak byl Epstein nadšen. Nahrávání se uskutečnilo už 1. ledna 1962. Epstein se do Londýna dopravil vlakem, ale kapelu odvezl vozem jejich nový cestovní manažer Neil Aspinall. Novoroční cesta jim trvala plných deset hodin a ještě se ztratili ve sněhové vánici nedaleko Wolverhamptonu.

Když se druhý den dostavili do studia, byli notně znervóznělí a ztrémovaní. Jako první nahráli skladbu The Sheik of Araby, kterou zazpíval zastřeným hlasem George Harrison. Potom nastoupil Paul a roztřeseným hlasem nazpíval Red Sails in the SunsetLike Dreamers Do. Víc toho nenahráli, ale jak později vzpomínal Pete Best, lidé z DECCy vypadali spokojeně a i Mike Smith tvrdil, že jsou pásky skvělé. V přesvědčení, že mají nahrávací smlouvu v kapse, pozval Epstein celou kapelu na večeři. Jenže týdny ubíhaly, DECCA se neozývala a kapela se vrátila ke svým koncertům v Liverpoolu. Až v březnu dostal Brian Epstein zprávu od Dicka Rowa - nadřízeného Mika Smithe - že se DECCA rozhodla s kapelou smlouvu neuzavřít. Pánové z DECCy dospěli k rozhodnutí, nad kterým si rvou vlasy ještě dnes. Epsteinovi poslali zamítnutí nahrávek s tím, že „kytarové skupiny nemají budoucnost“. Postupně tyto nahrávky odmítali i lidé z firem jako Phillips, Pye či Columbia. Tyto nahrávky se v roce 2012 objevily na aukci v aukční síni firmy The Fame Bureau.

5. února si s kapelou zahrál jistý Ringo Starr, jehož skupina Rory Storm and The Hurricanes měla náhodou volný den a bubeník Beatles Pete Best byl zrovna nemocný.

7. března 1962 došlo k další velmi důležité události v kariéře kapely. Brian Epstein obstaral pro každého Brouka za 40 liber šedý tvídový oblek bez límce. K tomu bílé košile, černé vázanky a černé polobotky. Chvíli této změně sice statečně odolávali, ale nakonec se Brianovi podařilo všem vysvětlit, že chtějí-li prorazit i jinde než v Liverpoolu a Hamburku, musejí vypadat profesionálně a také se tak musejí začít chovat. Brian navíc velmi chytře usoudil, že má-li skupinu prosadit a případně prodávat její nahrávky mladým posluchačům, musí v prvé řadě přesvědčit jejich rodiče, že jsou Brouci slušní chlapci a ně nějací divoši. Johnovi se toto „změkčení“ moc nepozdávalo, ale v zájmu skupiny a jejího možného úspěchu (a hlavně možnému slušnému výdělku) se to snažil překousnout. Do té doby si totiž hodně zakládal právě na chuligánském koženém oblečení. Také se na pódiu už neobjevovalo jídlo a pití a i křiku a pošťuchování bylo mnohem méně. Místo kožených kalhot, košil a kovbojských bot tu tedy byly perfektně padnoucí obleky, ve kterých se  hudebníci po každé skladbě způsobně svému obecenstvu uklonili.

V květnu připravil Brian další a zároveň poslední zájezd do Hamburku. Tam už odjížděli Beatles s novým image a dobře promyšleným seznamem skladeb pro živá vystoupení. V Hamburku je ale zastihla zlá zpráva. Už na letišti jim Astrid sdělila, že 10. dubna jejich kamarád a bývalý spoluhráč Stuart Sutcliff zemřel na mozkový nádor. Že na svého přítele nikdy nezapomněli dokazuje jeho tvář na pozdějším superslavném obalu jedné z nejslavnějších desek všech dob Sgt. Pepper´s lonely hearts club band. Dva dny po jeho smrti hráli tedy Beatles v nově otevřeném hamburském klubu – Star Club. Mezitím doma Brian zoufale přemýšlel, jak přesvědčit velké vydavatelské firmy, aby podepsaly kontrakt s „jeho“ Beatles. Dokonce uvažoval o tom, že by sám nakoupil tři tisíce výlisků, pokud by je nějaká firma vydala. Nakonec si vzpomněl na starého známého, který pracoval v londýnské pobočce EMI. 8. února se za ním tedy vypravil, odhodlán vyždímat z této známosti maximum. Onen známý – Bob Boast – ovšem brzy Brianovi vysvětlil, že sám nemá ve firmě velké možnosti ohledně podepsání kontraktu. Nicméně poradil mu, že by možná lépe uspěl s hotovými výlisky než s demopáskami a vzal lehce zkroušeného Briana do místního studia v prvním patře. Během práce na tvorbě výlisků si studiový technik Jim Foy začal nahlas pochvalovat muziku, která se linula z pásku. Brian se okamžitě pochlubil, že tři z patnácti skladeb jsou autorskými díly jeho svěřenců, což v té době nebylo příliš obvyklé. Foy se optal, jestli už skupina něco vydala a když uslyšel zápornou odpověď, poslal Epsteina o patro výše, do kanceláře vydavatele. Tam seděl generální manažer Sid Coleman a pohádka pokračovala – i Colemanovi se zvuk kapely líbil a byl ochoten se bavit o nějaké formě smlouvy. Brian odvážně trval na tom, že skupina potřebuje v prvé řadě nahrávací smlouvu, spíše než smlouvu o vydávání autorských písní. Coleman nakonec předběžně souhlasil a okamžitě zavolal do studií EMI jistého producenta George Martina (*3. 1. 1926). Ten sice v tu chvíli v kanceláři nebyl, ale Brian domluvil s jeho asistentem schůzku na 13. února. Na schůzce pustil Brian Martinovi čerstvé výlisky s nahrávkami Beatles, o kterých Martin dle svých slov nikdy neslyšel. Z toho co Martin slyšel příliš nadšený nebyl, přesto měl ze skupiny velmi příjemný dojem. Zvláště si pochvaloval Georgeovu kytaru. Epsteina poslal domů s tím, že se mu určitě ozve. Celé tři měsíce čekal Brian trpělivě na nějakou zprávu, zatímco Beatles koncertovali v Hamburku. 9. května se George Martin sešel s Epsteinem podruhé a tentokrát projevil zájem sejít se s kapelou ve studiích Abbey Road. Legenda praví, že George Martin okamžitě nabídnul Beatles nahrávací smlouvu, ale není tomu tak. To co jim nabídl bylo, že se s nimi sejde, popovídá, poslechne a teprve bude-li spokojen, nahrávací smlouvu za EMI podepíše. Pozvání do studia na Abbey Road bylo vypsáno na 6. června 1962. A tak optimismem předávkovaný Brian poslal chlapcům do Hamburku dnes už legendární telegram - „GRATULUJI CHLAPCI. EMI ZVE K NAHRÁVÁNÍ. ZKOUŠEJTE PROSÍM NOVÝ MATERIÁL. BRIAN“. A ještě přidal doporučení od samotné EMI - "Očekává se, že autory větší části materiálu budou samotní Beatles". Později vzpomínal, jak mu Brouci odpověděli pohlednicemi. Paul: „řekněte si o 10 000 liber zálohy“, John: „kdy budeme milionáři?“, George: „kupte čtyři nové kytary“. George Martin se od počátku choval velmi solidně a profesionálně – už 18. května nechal v právním oddělení vypracovat smlouvu, kterou 25. května odeslal poštou Epsteinovi. Od toho ji dostal podepsanou zpět 5. června, tedy pouhý den před návštěvou Beatles ve studiu. Toho dne poslal Brian ještě jeden telegram, tentokrát do redakce Mersey Beat - „ZAJIŠTĚNA NAHRÁVACÍ SMLOUVA PRO BEATLES U EMI PARLAPHONE“. Na to, že přitom neměl prakticky nic v ruce, to byl hodně odvážný kousek. Ve středu 6. června 1962 přijela kapela do studia firmy EMI na Abbey Road. Po překvapivě příjemně strávené chvíli při uvítacím rozhovoru s Martinem, při kterém kupodivu nejvíce mluvil "tichý Beatle" George, se odebrali do studia (a George Martin do místní jídelny na čaj - do studia se vrátil až v půlce nahrávací frekvence). Během dvouhodinového nahrávání pořídili zkušební záznam skladeb Besame mucho, Love me do, Ask me whyP.S. I love you. Ken Townsend - technik studia - vzpomíná, jak všechny přítomné překvapil vzhled do kůže oblečených mladých muzikantů i samotný název kapely. Co ho ovšem dost znechutilo, byl technický stav zesilovačů, které si Beatles přivezli s sebou. Promptně ovšem vypomohl studiovou technikou a Beatles tak mohli ukázat, co v nich je. Dobrý pocit a radost z nahrávání sice lehce pokazil požadavek George Martina, vyměnit bubeníka, ale s tím ve skutečnosti neměli ostatní členové kapely problém a rychle Pete Besta vyměnili za kamaráda Ringo Starra. Ten se po jejich nabídce dlouho nerozmýšlel, dohrál s Rory Stormem nasmlouvaná vystoupení a přidal se ke kapele, přestože jedna z podmínek jeho přijetí byla, že se bude oblékat a česat jako ostatní Beatles a hlavně si musí oholit bradku. „Byla to i otázka peněz. Beatles mi nabídly 25 liber týdně a to bylo nejvíc ze všech ostatních nabídek.“ komentoval později Ringo svůj slavný přestup. Teprve po mnoha letech se George, John a Paul přiznali, že ve skutečnosti uvažovali o vyhazovu Pete Besta už nějakou dobu. Zčásti kvůli žárlivosti, protože dobře vypadající Best přitahoval stále větší počet fanynek, ale hlavně proto, že sice nebubnoval špatně, ale měl své hranice a oni pro nahrávání ve studiu potřebovali někoho lepšího. Vzhledem ke všeobecné spokojenosti po nahrávání se tedy všichni domluvili a George Martin připojil svůj podpis na asi nejlepší smlouvu svého života. Zajímavé je i to, že smlouva byla antedatována na 4. června a to z jednoduchého důvodu - aby EMI měla právně zajištěna práva na čerstvě nahrané skladby. Smlouva měla platnost jeden rok a skupině garantovala vydání čtyř singlů. Z každého prodaného singlu měli Beatles a Brian dostat dohromady jednu penci. Zdá se to možná málo, ale byly to slušné peníze, jen si je muselo rozdělit pět lidí!

Aniž by to tušili, do skládačky zapadl poslední kousek a zrodila se budoucí legenda. Pete Best ovšem tímto okamžikem přišel o zářivou budoucnost a o pěkně veliký balík peněz. On a jeho fanoušci z toho měli samozřejmě šok a Epsteinovo auto se v těch dnech stávalo často terčem útoků nespokojených obdivovatelů Pete Besta. O podepsané smlouvě s EMI se dokonce Petovi ani nezmínili a tu zlou zprávu o vyhoštění z kapely musel Petovi sdělit Brian Epstein. Stalo se tak na separátní schůzce Briana a Besta v 11.00 h 16. srpna 1962.

A tak zatímco se z Beatles stávali milionáři, vydělával si Best v jedné Liverpoolské pekárně 18 liber týdně. John Lennon o mnoho let později uznal, že se zachovali jako zbabělci a že ve věci Peta Besta nemají příliš čisté svědomí. Navíc uznal, že nescházelo mnoho a mohli sami skončit v nějaké pekárně s 18 librami týdně. Pro Besta byl ovšem 6. červen 1962 zdaleka nejčernějším dnem jeho hudební kariéry. Útěchou mu asi nebyl později ani fakt, že 25. července 2011 byla jeho jménem pojmenována jedna ulice v rodném Liverpoolu. 18. srpna 1962 zasedl Ringo poprvé oficiálně jako plnohodnotný člen kapely za bicí a světlo světa konečně spatřila „Fab Four“ - slavná čtyřka.

 

Abbey Road

Abbey Road – tato dnes už legendární ulice je k vidění na také legendárním obalu jednoho z posledních alb skupiny, které bylo právě podle ní pojmenováno. Studio EMI na Abbey Road hostilo od svého vzniku v listopadu 1931 řadu výborných hudebníků a orchestrů, ale například i slavného komika Petera Sellerse. Ovšem teprve potom, co se stalo „domácím“ studiem Beatles, a přechod pro chodce nedaleko vchodu se objevil na obalu stejnojmenného alba, se dočkalo světového věhlasu. I díky slávě Beatles a jejich tvůrčím schopnostem se studio stalo svého času nejlépe technicky vybaveným studiem v Evropě.

Uprostřed kolotoče událostí se ve čtvrtek 23. srpna na magistrátu rodného Liverpoolu vzali John Lennon a Cynthia Powell (10. 9. 1939). Protože se Epstein obával, že by ženatý Lennon přestal být pro fanynky zajímavý a tím by mohl ohrozit zájmy skupiny, doporučil novomanželům, aby se Cynthia stáhla do pozadí. Ta s tím rychle souhlasila. Zvláště, když čekala s Johnem dítě. Výměna bubeníka sebou nesla ještě jednu malou pikanterii. Neil Aspinall byl blízkým přítelem rodiny Bestových a samozřejmě i velký kamarád Pete Besta. Zároveň byl ale loajální zaměstnanec Beatles, pro které pracoval velmi rád. Rozhodnutí zda zůstat se skupinou nebo odejít s Petem, byla ponechána na jeho svobodném rozhodnutí s tím, že jak Beatles tak Epstein projevili o jeho další služby vážný zájem. Neil se rozmýšlel dlouho, ale nakonec zůstal u kapely.

Do studia se vrátili až 4. září večer na tři hodiny, během kterých nahráli Love Me Do a převzatou How do you do it. "Tenkrát jsme se ještě necítili být ve studiu jako doma. Bylo těžké nahrávat bez obecenstva a jeho reakcí." vyprávěl později George Harrison. 11. září se do studia vrátili a natočili kolem poledne definitivní podobu P.S. I love you, kde byl Ringo nahrazen studiovým bubeníkem Andy Whitem a v rukou mu zůstaly jen rumbakoule. Před tímto nahráváním si vzal George Martin Paula a Johna stranou a sdělil jim, že se mu příliš nezamlouvá jejich nový bubeník. Se spadlou čelistí se ho zeptali, jestli si dělá legraci a oznámili mu, že Ringo je nejlepším bubeníkem v Liverpoolu, že právě opustil slavné Rory Storm and The Hurricans a že je opravdu třída. George Martin ovšem suše odpověděl, že on má radši Andyho Whitea. Skladbu P. S. I love you složil Paul pro svou tehdejší přítelkyni Dorothy Rhone, se kterou se nicméně nedlouho poté rozešel. Ještě jednou také nahráli Love Me Do - nahrávalo se 17 nebo 18 verzí při kterých si Ringo zahrál jen na tamburínu, čímž ovšem vnesl do řad příštích sběratelů dokonalý zmatek. Existuje několik verzí o tom, na které nahrávce hraje na bicí Ringo a na které White. Jedno vodítko tu ale přece jenom je - verze bez tamburíny, je ze 4. září a za bicími je Ringo. Verze s tamburínou je z 11. září a za bubny je Andy White. Tuhle skladbu nakonec George Martin vybral na A stranu prvního singlu. Na B stranu potom použil P.S. I Love You. Po nahrávání jim při poslechu výsledného snímku George Martin, spíše ze zdvořilosti navrhl, aby se mu zmínili nebude-li se jim něco líbit. V této chvíli pronesl George Harrison památnou větu: „Tak pro začátek, nelíbí se mi vaše kravata“. Rozpoutalo se všeobecné veselí, při kterém se rozplynul poslední zbytek napětí. Přestože i George Martin bral vše jako povedený vtip, jak později přiznal přece jenom se ho to trochu v hloubi duše dotklo. Onu legendární kravatu – černou s červenými siluetami koní – si totiž koupil nedlouho před tím a byl na ni velice pyšný.

Singl vyšel 5. října 1962 a to s verzí Love Me Do, na které bubnuje Ringo. Bohužel, všechny pozdější reedice obsahují dle nařízení EMI verzi z 11. září s Andy Whitem za bicími. Tohle poněkud zvláštní rozhodnutí bylo zpečetěno zničením původní matrice s "Ringovou" verzí. I přes některé počáteční nepříliš dobré recenze se singl brzy po vydání dostal na 49. příčku žebříčku časopisu New Record Mirrorr. O týden později se posunul na 46. pozici a brzy se vyšvihl na 27. příčku New Musical Express. Tak rychlý postup a poměrně silný prodej vyvolal podezření a říkalo se, že Brian postupně sám nakoupil deset tisíc výlisků. Ten to ovšem vždy striktně odmítal, nicméně dodnes se tuto možnost nepodařilo vyvrátit. Díky svěží muzice a skvělé náladě čišící z černého kotouče se singl nakonec vyhoupl až na vynikající 17. místo. V té době už hrálo obě skladby mnoho známých rozhlasových stanic (hlavně díky nespočetným žádostem fanoušků), mimo jiné i Luxembourg a BBC. Ještě před vydáním singlu - 2. října 1962 - podepsali Beatles s Epsteinem novou, pětiletou smlouvu. Z hrdinů okresního formátu se začali stávat idoly mládeže z celé Anglie.

V pátek 12. října se jim splnil další sen - Brian Epstein zorganizoval dva koncerty v New Brighton Tower, jejíž hlavní hvězdou byl Little Richard, černá hvězda rock & rollu. Byla to jedna z prvních hvězd, se kterou si Beatles zahráli. John si z tohoto setkání hrdě odnášel podepsanou fotografii s věnováním a zpěvákovou adresou v Americe. Na autogram si tenkrát dokonce vystál frontu jako každý obyčejný fanoušek.

V pondělí 26. listopadu se znovu dostavili do studia na Abbey Road k nahrávání druhého singlu. Jako první přišla na řadu už jednou nahraná Please please me, ale tentokrát po vzájemné dohodě v rychlejší verzi. Opět skvělá Johnova harmonika, svěží nálada, rychlé tempo a téměř živočišná radost. Tato skladba George Martina úplně omráčila a rozhodl se hned první verzi použít přesto, že na začátku Paul zapomněl slova. Ovšem jen stěží si toho posluchač povšimne. Po skončení nahrávání pronesl Martin další památnou větu – „Právě jste pánové nahráli svůj první hit č. 1“. Na druhou stranu singlu nahráli nádhernou romantickou skladbu Ask me why. I tato skladba je z vlastní dílny Beatles. V posledních dnech roku si ještě zahráli v Hamburku ve známém Star Clubu. Brian Epstein jim volal každý den a snažil se jim zvedat náladu zprávami o prodejích singlu, které v tu dobu zrovna krátkodobě stagnovaly. Občas si dokonce vypomohl neškodnou lží, když jim nadšeně vykládal o skvělých prodejních výsledcích v Upper Cridlingtonu... a jiných vymyšlených místech. Ze zmiňovaného koncertu ve Star Clubu existuje záznam, který byl pořízen na amatérském magnetofonu a který vyšel v roce 1977 u firmy Bellaphone jako dvojalbum. Je to další sběratelská lahůdka, přestože je slyšet mnoho nepřesností jak v muzice, tak ve zpěvu. Kromě spousty skladeb rock & rollových je tu například skladba ve stylu ča-ča Besame mucho či slavný valčík Falling in love again. Vyskytuje se tu i další vlastní skladba I saw her standing there. K poslechu dvojalba je ovšem zapotřebí mít dost pevné nervy.

17. prosince 1962 odjíždí The Beatles na svou pátou a poslední cestu do Hamburku. S jedním hitparádově úspěšným singlem v zádech a se stoupajícím sebevědomím lokálních hvězd v srdci.

 

 

další díl

NAVRCHOLU.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

skvělý

(Sim, 17. 3. 2012 19:09)

Jsem vděčná tomuto blogu :) miluji Beatles a vždy mě štvalo že o nich skoro nic nevím. Myslím si že díky těmto stránkách se můžu prohlásit za znalce :)

Re: skvělý

(Carlos, 18. 3. 2012 21:12)

Děkuju, to je přesně cílem těhle stránek - předložit fanouškům co nejvíc informací na jednom místě. Ale pozor, ještě tu není všechno! :-D

Re: Re: skvělý

(Sim, 19. 3. 2012 14:48)

Stejně si myslím že je tady toho dost :D

Wau

(Ekorn, 3. 1. 2011 15:31)

Téda,smekám.Článek je vážně krásně napsaný,nejvíc mi dělaj radost asi ty podrobnosti.brouci byly (a pořád jsou) úžasní.Určitě si to tady taky všechno pořádně pročtu :)

Re: Wau

(Carlos, 3. 1. 2011 17:08)

Moc děkuju, mám fakt velikou radost, když tyhle stránky někoho potěší tak, že mi to dá vědět. Na stránkách se pořád ještě pracuje, takže jsem rád, že se budeš vracet :-)

www.sliy.estranky.cz

(Sliy, 22. 9. 2010 15:47)

Pááni. Článek je strašně krásně napsaný. Moc si mi zamlouvá. Vzhledem k tomu, že The Beatles miluju, tak si přečtu všechno na tomhle webu. A pokud tě/vás to potěší, asi ke všem článkům se pokusím napsat krásný komentář.. :)

Re: www.sliy.estranky.cz

(Carlos, 23. 9. 2010 13:14)

Díky, jsem moc rád, že se Ti to líbí. Pokud napíšeš ke všemu komentář, určitě mě to potěší. Stránky ještě pořád doplňuju (asi jsi poznal, že zdaleka nejsou kompletní), takže mě potěší i to, když se sem budeš vracet.