Jdi na obsah Jdi na menu
 


Beatlemánie

V sobotu 12. ledna 1963 uvedla společnost Parlaphone na trh druhý singl Beatles a ve stejný den slyšelo a vidělo celou kapelu v populárním televizním pořadu Thank you lucky star asi šest miliónů mladých diváků v celé Británii. Už 2. března se splnila Martinova prorocká předpověď. Singl Please please me vyhrál britskou hitparádu. Na předních místech hitparády se však ocitlo i několik dalších skupin z Liverpoolu a novináři z celé země začali mluvit o Mersey soundu či Mersey stylu, podle špinavé Liverpoolské řeky Mersey. Gramofonové společnosti si začaly více všímat skupin z tohoto přístavního města a tak se v hudebním tisku začala objevovat jména i dalších kvalitních kapel, jako například Furmoust, Swinging blue jeans, Searchers, Merseybeats, Long Taylor and the Dominoes či zpěvačky Cilly Blake. Triumf Beatles se však už nikomu zopakovat nepodařilo.

Během dalšího turné napříč Anglií natočili za jeden jediný den svou první dlouhohrající desku. Nahrávání proběhlo v pondělí 11. února a trvalo nepřetržitě třináct hodin. Celá šichta vypadala takto: mezi 10.00 a 13.00 nahrávali There´s A Place a I Saw Her Standing There. Od 14.30 do 18.00 A Taste Of Honey, Do You Want To Know A Secret a Misery. 19.30 až 22.45 Anna, Boys, Chains, Baby It´s You a Twist And Shout. Na této desce sice ještě nejsou všechny skladby z jejich vlastní autorské dílny, ale i ty, které převzali od jiných autorů, dokázali dovést k dokonalosti. Dostala jméno Please please me. Z desky dýchá neuvěřitelně příjemná pohoda a radost. Kdykoliv si ji pustíte, spolehlivě se vrátíte do atmosféry začátku šedesátých let a už po několika skladbách rychle pochopíte, že tahle hudba nemohla neoslovit milióny lidí na celém světě. Ke slovu, či spíše ke zpěvu, se tu dostal dokonce i Ringo v rock & rollu Boys. Samozřejmě tu nechybí ani Love me do a P. S. I love you z prvního singlu. Duši pohladí i Misery nebo Ask me why. Skladbu Twist and shout schválně na Johnovu žádost natočili až jako poslední. Bál se totiž, že po jejím odzpívání mu zaručeně odejde hlas. Ten mu ostatně skutečně odešel v půlce března při silném nachlazení. A tak absolvovali dvě londýnská vystoupení (12. a 13. března) jen ve třech – bez Johna, který ležel s horečkou v posteli. Jeho part si rozdělili Paul s Georgem. To, co asi nejvíce uchvacovalo (a dodnes to myslím funguje) hudbychtivé posluchače na raných deskách Beatles, byla na tu dobu naprosto nevídaná čistota a krystalická průzračnost jejich muziky. Jiskřivý zvuk kytar, lehké, ale výrazné bicí, zajímavá basová linka a samozřejmě i vícehlasé vokály s velmi dobře srozumitelným textem. Ta lehkost, která ještě dnes z nahrávek čiší, dokonale podtrhovala ony příjemné melodie, které se tak rychle staly hity. V roce 1963 – ve čtvrtek 11. dubna – vyšla třetí malá deska se skladbami From me to youThank you girl. Pár dní před tím – 5. dubna oslavili Brouci udělení stříbrné desky za singl Please Please Me neveřejným, soukromým koncertem pro vedoucí pracovníky firmy EMI. 8. dubna slavil i samotný John. To když se mu narodil první potomek. Dostal jméno John Charles Julian Lennon a svět o něm rozhodně ještě uslyší. A ještě jednu věc je na tomto místě třeba zmínit. Beatles by možná nikdy neudělali díru do světa, kdyby nepatřili k první britské generaci, které byla zrušena povinná vojenská služba (v roce 1959). Kdyby se museli postupně zabývat puškami namísto kytar, nejspíše by se už znovu po vojně dohromady nedali.

22. června se John Lennon zúčastnil natáčení televizního pořadu Juke Box Jury, kde se jako člen poroty měl vyjadřovat k právě vydaným singlům různých umělců. Už tehdy se projevil jeho smysl pro sarkasmus a ironii. Ke všem hodnoceným singlům měl nějakou kritickou reakci, což ovšem nebylo v tomto pořadu tak úplně zvykem. Pořad končil 40 minut před vystoupením Beatles v Town Hall Ballroom v Abergavenny, kam byl Lennon převezen vrtulníkem. 23. srpna vychází veleúspěšný singl She Loves You a věci začínají nabírat na obrátkách. Hovoříme-li v této chvíli o Beatles, nemůžeme už o nich zdaleka mluvit jenom jako o rockové kapele. Máme tu totiž před sebou fenomén, se kterým se nedá srovnávat ani hvězdná sláva samotného Elvise Presleyho. Většina dospělých je sice ještě neznala, ale mládež rozebrala náklady všech tiskovin s nějakými zmínkami o skupině a skoupila všechny jejich desky. Koncerty byly beznadějně vyprodány, na lístky se čekalo ve frontě i 36 hodin a řada tolerantních rodičů nosila noc před koncertem svým ratolestem k pokladnám matrace a teplé jídlo. Článek o Beatles se objevil dokonce i v jinak konzervativním listě Times. Vzniká fan club Beatles a také specializovaný měsíčník pro jeho členy The Beatles Monthly Book, jehož první číslo vychází v srpnu. Počet vydání tohoto měsíčníku dosáhl poměrně neuvěřitelného počtu sedmdesáti sedmi a jeho náklad brzy přesáhl 100 000 výtisků. Beatles si pořídili tiskové středisko, tiskového mluvčího a tiskového agenta.

Ve městě Liverpool s necelými dvěma milióny obyvatel funguje přes tři sta hudebních skupin. Do té doby tradičně vysoká zločinnost najednou klesá a noviny otiskují slavný výrok policejního prezidenta: „Kdybych měl dost peněz pořídil bych každému nezletilému v tomto městě kytaru.“ Koncerty kapely teď končí stále stejným způsobem – rozvášněným, šílejícím davem a také úprkem muzikantů do šaten nebo rovnou zadním vchodem do připraveného auta. V pátek 3. srpna uspořádali Beatles svůj poslední, v pořadí 294. koncert v Cavern Clubu. Malé sklepní prostory už nedokázaly pojmout rostoucí davy fanoušků. A stejně jako se Cavern Club stal pro Beatles příliš těsným, stal se pro ně těsným i samotný Liverpool.

V téže době přesáhl prodej singlu From me to you hranici půl milionu kusů za což dostávají Beatles svou první stříbrnou desku. V den posledního vystoupení ve „svém“ klubu, vydali další malou desku, jež dala světu legendární slůvko „yeah“, často se vyskytující v obou skladbách na singlu – She loves youI‘ll get you. Ještě před začátkem prodeje přesáhl počet předběžných objednávek neuvěřitelné číslo 500 000 kusů. Za prodej více než miliónu kusů tohoto singlu už získali i vytouženou zlatou desku. Anglie začínala šílet a když 13. října vystupovali v televizním pořadu, vysílaného z Londýnského Palladia, sledovalo je asi 15 000 000 diváků. Beatles přestali být jen zajímavou hudební skupinou a začali se stávat fenoménem. I do té doby vcelku netečná Evropa se začíná probouzet ze svého klidu a naslouchá stále dychtivěji novým úžasným a chytlavým rytmům, přilétajícím přes kanál La Manche. Zhruba v této době si Beatles pořídili pro přepravu na koncerty nový vůz Austin Princess a Brian Epstein přijal tiskového manažera Tony Barrowa. 11. srpna byl také přijat druhý cestovní manažer – Malcolm Evans (bývalý pošťák a zaměstnanec Cavern Clubu). Ten měl pomáhat Neilu Aspinallovi, který už svou práci nemohl při nejlepší vůli stíhat. Mal Evans měl za úkol opatrovat a převážet nástroje a instalovat je na scéně. Zároveň fungoval i jako tělesný strážce. V životě nic podobného nedělal a teď byl vhozen rovnýma nohama do hluboké vody. Rychle se sice chytil, ale přeci jen se mu podařilo vyrobit pěkný průšvih když před vánočním londýnským koncertem ve Finsbury Empire záhadným způsobem ztratil Johnovu nejoblíbenější kytaru. „Jumbo“, jak svou kytaru John pojmenoval se už nikdy nenašla. Nicméně Mal v týmu zůstal a vždy patřil k nejbližším přátelům skupiny.

V září tohoto roku padl jeden z prvních z dlouhé řady rekordů Beatles v hudebním průmyslu, když obsadili první místa ve všech kategoriích žebříčků nejprodávanějších desek. V kategorii LP to bylo album Please, please me, v kategorii EP deska Twist and shout a v kategorii singlů nahrávka She loves you. A tempo rozhodně nezpomalovalo. Další věcí, která doznala změny, byla samotná cena kapely pro koncertní vystoupení. Ještě během června a července měli Beatles před sebou několik koncertů, domluvených ještě před nějakým časem – v době, kdy beatlemanie teprve doutnala kdesi v hlubinách Cavern Clubu. Částky, které za tato vystoupení měli dostat, byly směšné oproti tomu, o co si mohli říci teď. V takových případech jiní manažeři běžně rušili vystoupení s odvoláním na nemoc některého z muzikantů. Brian Epstein (ve shodě s kapelou) se ovšem k takovým praktikám nesnížil a kromě několika výjimek žádný koncert nestornoval. Těch několik koncertů, které stornoval, odvolal spíše kvůli nedostatečně zajištěné bezpečnosti muzikantů. Od této chvíle také Epstein odmítal smlouvy na koncerty v klubech a tanečních sálech, protože jeho noční můrou byla možnost fyzického napadení některého ze svých „hochů“. V druhé polovině září ale mohli Brouci povolit tempo a vybrat si zaslouženou dovolenou. John se Cytnhií a Brianem Epsteinem odjeli odpočívat do Paříže, Ringo s Paulem do Řecka a George odjel s bratrem Peterem navštívit sestru do USA.

"Pokud někdy v budoucnosti - možná v roce 2014 nebo 2016 - přestanou být Beatles populární, vždycky se budou moci vrátit k jiným svým oblíbeným činnostem" Frederick James, 1963

Už v půlce října začali pracovat na druhé dlouhohrající desce, která vyšla 22. listopadu. Opět si tu zazpíval Ringo ve skladbě I Wanna Be Your Man. Album se jmenovalo With the Beatles a předběžné objednávky tentokrát přesáhly jen v Británii počet 270 000 kusů, což byl další světový rekord. V roce 1965 byl prodán miliontý kus tohoto druhého alba. Na desce už bylo znát, že skupinu tvoří čtyři skvělé muzikantské individuality. George se pomalu stával kytarovým esem, John s Paulem skládali čím dál zajímavější věci a i Ringo se už stával vzorem pro bubeníky z jiných kapel. Obal s fotografií od Roberta Freemana byla umělecky na nesrovnatelně vyšší úrovni než fotografie alba prvního. Portréty muzikantů v polostínu později kopírovala řada dalších hudebníků. Během natáčení LP desky nahrávali Beatles i materiál pro svůj pátý singl I Want To Hold Your Hand/This Boy a zároveň pořídili záznamy pro vánoční desku. Pro tu si vybrali skladbu You Really Got a Hold On Me, což byla první skladba, kterou nahráli ve studiu Abbey Road po instalaci nového nahrávacího zařízení. Mimochodem, ve skladbě I Want To Hold Your Hand pomáhal při nahrávání basové linky i George!

Po dokončení desky se vydali na pětidenní koncertní turné do Švédska. Z této koncertní šňůry existuje velice kvalitní záznam, jehož část je obsažena na souboru CD disků s názvem The Beatles Anthology I. První část jmenované antologie vyšla před vánoci roku 1995 a obsahovala řadu jiných podobných rarit. Když se 31. října vrátili na londýnské letiště, patřila letištní hala jenom jim. Ministerského předsedy ani čerstvé Miss World si nikdo z přítomných novinářů nepovšiml. Na koncertech se zvláště mládež dostávala do neuvěřitelné extáze už jen při pohledu na své miláčky. Šíleli chlapci i děvčata. Některá z děvčat prý dokonce zažívala během koncertu orgasmus. Noviny se neustále předháněli v popisování i sebemenších podrobností ze života Beatlů. Často bylo lze číst i vyložené nesmysly a bláboly. Daily Telegraph například napsal, že ona masová hysterie je pouhým vyplňováním prázdných hlav stejně jako ta, kterou rozpoutal Hitler. Komunistický plátek Daily Worker psal: „Hudba od řeky Mersey je hlasem 80 000 rozpadávajících se domů a 30 000 nezaměstnaných“. Oficiální fan club, založený už v roce 1961, čítá přes 30 000 platících členů (jeho slavnou sekretářkou se po krátkém působení Roberty Brown stala Freda Kelly) a začíná vydávat vlastní fanzin s názvem Beatles Monthly Book. Vydáno bylo 77 čísel - poslední v prosinci 1970. Později došlo k reedicím a dokonce k vydávání dalších čísel, které pokračovalo ještě v 21. století. Ještě žádná hudební skupina před nimi (ani po nich) nedisponovala fanoušky, kteří by chtěli o svých oblíbencích vědět úplně všechno z úplně každého momentu jejich života a kariéry. Ani Elvis Presley nebyl vystaven takovému detailnímu pozorování a popisování každého (dokonce někdy i jen domnělého) kroku. Ostatně to, co se právě začínalo rozjíždět mělo překonat všechno, co do té doby svět populární hudby zažil a to včetně celosvětové slávy samotného Elvise. Byli slavní a vydělávali velmi slušné peníze a jako vždy v takových případech se na ně začala lepit spousta podvodníků a parazitů. Koncem listopadu vyšel ještě další singl se skladbami I Want To Hold Your HandThis Boy. Šlo o první singl v historii, kterého se vylisovalo hned napoprvé více než 500 000 kusů. Jen v Británii bylo přitom předobjednáno rovných milion kusů. Do konce roku se ho nakonec prodalo 1 250 000 výlisků. Na konci roku 1970 se oficiálně udával počet prodaných kusů tohoto singlu číslem 13 miliónů. První skladba z nového singlu se také poprvé probojovala na první místo v americké hitparádě a to už něco znamenalo. Tuhle novinku se dozvěděli během koncertování v Paříži a stala se záminkou k bláznivé hotelové oslavě. Beatles měli v tuto chvíli první dvě místa v britském žebříčku singlů a první dvě místa v britském žebříčku alb. John a Paul měli v tuto chvíli na svém kontě už více než stovku skladeb. Neuvěřitelně dnes také zní, že běžný koncert Beatles teď netrval déle než 30 minut. V porovnání s dvou i tříhodinovými koncerty dnešních hvězd to zní skoro směšně.

 

Pro vás, čtyři nejslavnější chlapce v našem světě - máme rádi vás
i vaši hudbu, protože vaše písně jsou originální a vzrušující...

Speciální valentýnský vzkaz, který Broukům poslal
britský fan klub

Ve středu 4. prosince hráli (v rámci jejich dalšího turné, na kterém vystupovali poprvé sami bez jiných hvězd) v Prince of Wales Theatre pro Britskou honoraci včetně některých členů královské rodiny. Říká se, že po každé písni se obecenstvo nejdříve podívalo do královské lóže, zde se tam skladba setkala s úspěchem a zda tedy mohou tleskat. Pro muzikanty to tedy nebylo nic jednoduchého. Po skladbách She loves you, ´Till there was youTwist and shout to John Lennon už nevydržel a oslovil diváky dnes už legendární průpovídkou: „Ti co sedí na levnějších místech mohou tleskat rukama,“ poté se podíval ke královské lóži a dodal: „ostatní mohou chřestit svými šperky.“ Málokdo ví, že Beatles byli v dalších letech pravidelně zváni na tento každoroční koncert pro královskou rodinu, ale napříště pokaždé odmítli. Konec roku 1963 byl plně ve znamení Beatles. V novinách kdosi napsal, že jméno Beatles se nesmazatelně vrylo do britských srdcí. Žádné noviny, časopis, rozhlasová či televizní stanice se neobešla bez aktuálních zpráv o skupině. Britové jen za tento jediný rok utratili za nahrávky Beatles neuvěřitelných více než šest milionů liber. Brian Epstein během tohoto roku nasmlouval pro rok následující mimo jiné třítýdenní účinkování v pařížské Olympii, turné po Austrálii a Novém Zélandu a podepsal smlouvu o natáčení jejich prvního filmu. Později, 11. prosince se mu dokonce podařilo sjednat tři vystoupení Beatles v legendární americké televizní Show Eda Sullivana. V téže době vychází ve Spojených Státech i druhé album Beatles byť pod názvem Meet the Beatles. Právě tyto nepochopitelné změny názvů desek Beatles na americkém trhu, vnesly do diskografie skupiny menší zmatek. Dodnes je třeba desky Beatles zkoumat i z pohledu kdy a kde byly vydány. Navíc je u některých desek americké diskografie přehozeno pořadí skladeb, popřípadě některá skladba chybí úplně nebo je zase jiná navíc. Capitol Records se navíc rozhodl vydat několik singlů – Love Me Do, Please Please Me, From Me To You a She Loves You. Ještě nedávno velké americké společnosti odmítaly tyto singly vydat a tak se jejich vydání ujaly malé nezávislé firmičky. Ovšem tenkrát s nevalným úspěchem.

Brian Epstein také zorganizoval sérii vánočních koncertů, na kterých kromě samotných Beatles vystupovali i mnohé jiné hvězdy a hvězdičky tehdejšího britského hudebního nebe. Koncerty probíhaly dvakrát denně a jejich součástí byly i více či méně vtipné scénky, ve kterých figurovali Beatles v různých převlecích. Mezi fanoušky měly tyhle koncerty obrovský úspěch. Je třeba říci, že rozhodně větší, než u samotných Brouků, kteří z převlekových scének zase tak moc nadšení nebyli. Ostatně sami věděli moc dobře, že jsou milionkrát lepší muzikanti než herci. Nicméně vánoční koncerty roku 1963 shlédlo od Štědrého dne do 11. ledna následujícího roku více než 100 000 fanoušků, kteří vykoupili všechny lístky během tří týdnů. Během ledna se John a Cynthie stěhují do londýnského bytu v Emperors Gate. Ovšem bylo to jen na chvilku, protože ještě během téhož roku si koupili ve Weybridge dům pojmenovaný Kenwood. Tam už pro ně pracoval zahradník, hospodyně a řidič.

V pátek 7. února 1964 v 11.00 hodin dopoledne se Beatles ve společnosti Briana Epsteina, Neila Aspinalla, Mala Evanse a Briana Sommervilla poprvé vydali letem 101 společnosti PanAm do Spojených států a tedy do vysněné kolébky rock & rollu. Po celou cestu jim hlavou přeci jen táhly jisté pochybnosti ohledně jejich úspěchu v zemi neomezených možností. George se nahlas ptal: „Mají všechno na co jen pomyslí, proč by měli stát zrovna o nás?“ Když ale v půl druhé odpoledne vystupovali z Boingu 707 na newyorském Kennedyho letišti vstříc několika tisícům nadšených fanoušků a stovce oficiálních fotografů, všechny obavy se rázem rozplynuly. Přímo na letišti se zúčastnili své zatím největší tiskové konference. „Zazpíváte nám něco?“ – „Nejdřív nám dejte peníze“ (John), „Co si myslíte o Beethovenovi?“ – „Miluji ho, zvláště jeho verše“ (Ringo), "Kdo z vás je nejvíce sexy?" – "Náš manažer Brian Epstein" (George), „Máte už nějakou herečku pro hlavní roli ve vašem filmu?“ – „Chceme to zkusit s královnou, dobře by se to prodávalo“ (George). Po tiskovce nasedl každý Beatle do jednoho Cadillacu a s kolonou novinářských vozů za zády se rozjeli do města.

Další desetitisíce jásajících mladých lidí lemovalo celou cestu od letiště do hotelu Plaza, kde byli ubytováni. Na každém semaforu - pokud zastavili na červenou - byla jejich auta okamžitě obsypána hrozny náctiletých fanoušků. Někteří zaměstnanci hotelu Plaza se vyjádřili v tom smyslu, že by nikdy nebyli přijali rezervace pánů McCartneyho, Lennona, Harrisona a Starra, kdyby věděli, že se nejedná o anglické obchodníky. Ostatní si jen stoupli do fronty na autogramy. Celé dvanácté patro, kde Beatles bydleli, bylo hlídáno soukromou detektivní agenturou Burns Detective Agency. Kdykoliv Brouci opustili hotel, chránila je stovka ozbrojených policistů a celý jeden policejní jízdní oddíl. Cestou na zkoušku Ed Sullivan Show v půl druhé odpoledne už nával fanoušků v ulicích přestávali policisté zvládat a bylo zapotřebí přivolat posily. První věc, kterou museli Brouci ve studiu CBC, kde se Ed Sullivan Show nahrávala, bylo vyplnit formuláře pro registraci do amerických odborů, zastupujících televizní a rozhlasové umělce.

Ve čtvrtek 13. února se vydali na další část turné do Miami. Před odletem se ale stali obětí jakéhosi vtipálka. Původně měli samozřejmě zarezervovaná místa v první třídě, ale večer před odletem kdosi volal do letecké společnosti a rezervace změnil na turistickou třídu. Kupodivu si to letecká společnost zpětně neověřila a tak cestovali Brouci obklopeni běžnými cestujícími a bandou neodbytných novinářů. Následující den si naštěstí mohli odpočinout na půjčené jachtě a u bazénu v jedné luxusní vile, poskytnuté jednou nahrávací společností. U tohoto bazénu vzniklo i několik známých fotografií pro časopis Life.

Celé Spojené Státy zaplavilo pět miliónů plakátů „Beatles přicházejí“. Právě kvalitně připravená reklamní kampaň a hlavně předem domluvené vystoupení v oblíbené televizní show Ed Sullivana jim definitivně otevřelo dokořán dveře do zaslíbené Ameriky. Ve studiu odkud se zmíněná televizní show vysílala, se tísnilo 728 šťastlivců. Více než 50 000 dalších žadatelů o vstupenku vyšlo naprázdno. O svých kvalitách už museli přesvědčit americké posluchače sami. Samozřejmě že se jim to bez problémů podařilo. Tentokrát je sledovalo v televizi najednou 73 miliónů diváků a legenda tvrdí, že během této noci nebyla v New Yorku ukradena ani noční čepice, jediné auto a ani nebyl spáchán žádný trestný čin mladistvým delikventem. Během tohoto triumfálního turné zažili obrovské úspěchy, fantastické koncerty, útěky před šílenými fanoušky a neuvěřitelnou popularitu, ale na druhou stranu jim začínalo vadit, že se pro mládež stávali záminkou ke zběsilému běhání po ulicích a občas i vandalství. A tak když v pátek 21. února ukončili maratón mezi Washingtonem a Miami, byli duševně i tělesně zcela vyčerpáni.

Také se začaly množit fotografie se slavnými osobnostmi, mezi nimiž nechyběli ani sir Lawrence Olivier nebo Cassius Clay alias Muhammad Ali. Tento nabubřelý boxer později tvrdil, že to on udělal Beatles v Americe reklamu, protože byl slavnější a vtipnější než oni. Ovšem těžko říci, kdo komu dělal reklamu - Beatles znal celý svět, ale Claye možná Severní Amerika. George později podotknul: "s naší popularitou to došlo tak daleko, že někteří snobové předstírali, že nás neznají". Některé noviny sice otiskly víceméně posměšné články na čtyři drzé chlapce z Evropy, které charakterizovaly většinou v tomto smyslu: „75 % reklamy, 20 % dlouhých vlasů a 5 % skučení“, ale nakonec i tyto noviny musely uznat, že beatlemánie mohutně nakazila celé Spojené státy. „Nepamatuji se, že by se nějaký večírek obešel bez desek s Beatles“ vzpomínal Eric Burdon zpěvák Animals. Jejich desky se stávaly zlatými prakticky ještě dřív, než je vůbec stačili vydat. George opět celý ten kolotoč kolem nich komentoval slovy: "nemůžeme nikam sami vyrazit, nemůžeme prakticky opustit hotel. Myslím, že to bude trvat tak čtyři pět let. Možná o trošku déle. Ale nevadí, my si počkáme. Je to legrační, vyděláváme při tom čekání spoustu peněz." Ještě úžasnější byl ovšem návrat do Londýna. Pro BBC to byla natolik důležitá událost, že jí věnovala v přímém přenosu prostor ve svém odpoledním celonárodním zpravodajství. Samozřejmě na letišti nechyběly štáby mnoha dalších televizních i rozhlasových stanic.

Na jaře roku 1964 potřeboval Paul McCartney vyměnit svoji starou basovku Hofner za nějaký nový model. Epstein se do toho vložil a povedl mistrovský tah, když domluvil s britským prodejcem firmy Hofner zajímavý obchod. Za to, že na každý model (jaký používal Paul) směla firma umístit malou plaketu s Paulovým přáním mnoha úspěchů s touto kytarou a jeho podpisem, začal Brian Epstein dostávat z každého prodaného kousku pět liber. A sám Paul dostal zdarma speciální model Hofner 500/1 s pozlacenými kontakty.

S úmyslem natočit film začali Beatles koketovat již koncem roku 1963. V září roku 1964 se setkali Brian Epstein s plukovníkem Parkerem, manažerem Elvise Presleyho. Během společného rozhovoru se plukovník zmínil o tom, že se Elvis chystá méně koncertovat a více filmovat. Argumentoval tím, že není možné koncertováním uspokojit všechny fanoušky, kdežto hotový film mohou vidět miliony fanoušků po celém světě téměř v jednu chvíli. To utvrdilo Briana v přesvědčení, že natočit film je správné rozhodnutí.

Beatles odmítli několik nesmyslných scénářů a nakonec se rozhodli natočit film o svém vlastním, obyčejném pracovním dnu. Černobílý, stominutový film byl natočen v březnu za pouhých šest týdnů a stál pouhých 600 000 dolarů. Titul filmu – A hard day´s night – vznikl na poslední chvíli, když si Ringo přesně těmito slovy, použitými předtím Lennonem v titulní písni, povzdechl po jednom namáhavém celodenním natáčení. Scenárista Alan Owen z Liverpoolu se nějaký čas držel neustále v dosahu kapely. Trávil s nimi chvíle před koncerty, účastnil se nahrávacích frekvencí ve studiu, chodil s nimi po Paříži i do kaváren a restaurací, aby do sebe co nejlépe nasál atmosféru kolem kapely a také aby poznal všechny muzikanty zblízka. Film dopadl na výbornou. Jsou v něm obsaženy všechny momenty, které je skutečně potkávaly – útěky před fanoušky a zkoušení ve studiu nevyjímaje. Humor a nálada filmu připomínala zlaté časy němých grotesek. Jejich absurdní dialogy například v kupé vlaku jsou skvělou ukázkou osobitého humoru slavné čtyřky. Nicméně nejlepší jsou jako vždy při hraní a zpěvu například při skotačení na hřišti za zpěvu Can’t buy me love. Právě tato skladba spolu s You can’t do that vyšla 24. března na novém singlu. Poprvé se tu objevila dvanáctistrunná kytara Rickenbacker, kterou si George právě přivezl z Ameriky. Singl vyšel zároveň v Anglii i Americe a na obou stranách oceánu zaznamenal okamžitý úspěch a první místa v hitparádách. Předběžné objednávky v obou zemích tentokrát dosáhly dohromady počtu neuvěřitelných tří miliónů kusů. V Americe dokonce dosáhli Beatles fantastického rekordu – v úterý 31. března obsadili v žebříčku časopisu Billboard prvních šest míst! Koncem března vyšla také první knížka Johna Lennona s krátkými humornými povídkami. Nesla název In his own write, což byl titul vymyšlený Paulem a knížka se za krátko stala bestsellerem. Na žebříčku nejprodávanějších knih předběhla dokonce příběhy Jamese Bonda. John byl také pozván jako čestný host na slavnost při příležitosti předávání Foyleovi literární ceny. Ringo byl zase zvolen čestným viceprezidentem univerzity v Leedsu.

Při natáčení Perného dne se George seznámil s dívkou jménem Patti Boyd, kterou pro film angažoval režisér Richard Lester. Ten s ní již dříve pracoval při natáčení reklamy na brambůrky a pro film ji vybral do role jedné ze školaček ve vlaku. Za pár dní už byl George představen jejím rodičům a Velikonoce už strávili společně, spolu s Johnem a Cynthií, v jednom hotelu v západním Irsku. Dovolená trvala však jen velice krátce. Bylo třeba pokračovat v natáčení Perného dne. Těsně po dokončení filmu odjížděli na turné do Dánska, Holandska (tam šlo jen o natáčení televizního pořadu), Hong Kongu a Austrálie (tam vzal John s sebou i tetu Mimi, jejíž sestra bydlela na Novém Zélandu).

V Kodani je vítal dav šesti tisíc ječících fanoušků. Toto přivítání ovšem Ringo sledoval z nemocničního lůžka, protože těsně před odjezdem onemocněl angínou. Na zrušení koncertů už bylo pozdě a tak se Brian Epstein s Georgem Martinem rozhodli najmout náhradního bubeníka. George Harrison s tím sice nesouhlasil a dokonce prohlásil, že když nepojede Ringo, nepojede ani on, ale nakonec se nechal přesvědčit a tak místo nemocného Ringa s nimi vystupoval náhradní bubeník Jimmi Nicol. Toho Epstein i Martin dobře znali ze studiového nahrávání s různými kapelami. „Byl to milý kluk, ale moc nadšený jsem z něj nebyl, Ringo je Ringo“ komentoval náhradníka ještě po skončení turné George Harrison. Sám Jimmi vyprávěl, že se cítil před fanoušky trochu nepříjemně, protože "oni přece chtěli vidět Ringa, ale když už jsem tuhle možnost dostal, byl bych blázen, kdybych ji odmítl". Jimmi měl ale jednu výhodu, mohl si užít klidných procházek po městě, protože na rozdíl od ostatních Beatlů ho nikdo nepoznal. Kodaňský hotel Royal, ve kterém byli Brouci ubytováni, si o čtrnáct dní později vybral pro svůj pobyt i Sovětský vůdce Chruščev. Ten měl použít stejné lože, jako v této chvíli George. Ten když se to dozvěděl, zažertoval že mu pod polštářem nechá vzkaz. Mal Evans měl pro kapelu - možná aby trochu ulehčil Nicolovi jeho úlohu náhradníka - jednu novinku. Pro lepší přehled použitých skladeb a jejich pořadí při koncertu je zapsal na malé papírky a ty přilepil izolepou Broukům na nástroje.  V Amsterdamu pro ně zase připravila místní pobočka Parlaphonu speciální cestu do hotelu. Brouci nasedli do motorového člunu a vydali se k hotelu amsterdamskými kanály, které lemovalo několik stovek tisíc vřískajících a mávajících fanoušků. Někteří z nich dokonce skákali do vody, aby mohli chvilku plavat v blízkosti člunu s jejich miláčky. Ovšem 15 000 policistů se po celou cestu perfektně staralo o bezpečnost kapely a nikoho z bláznivých fanoušků k Broukům nepustili (ačkoliv John později tvrdil, že jediní kdo dělali problémy byli právě policisté).  Koncerty potom pokračovaly 14. června v Austrálii a Novém Zélandu už opět s Ringem, který se mezitím stačil vážněji seznámit s mladou kadeřnicí Maureen Cox.

V pondělí 6. července se uskutečnila oficiální premiéra A hard day’s night za účasti princezny Margarety a Lorda Snowdona. O čtyři dny později vyšla i dlouhohrající deska se stejným názvem. Kromě skladeb, které zazněly ve filmu, jsou tu i další, které se z různých příčin do filmu nedostaly. V USA vyšlo i album s názvem A hard day’s night - yeah yeah yeah, které obsahovalo přímo hudbu z filmu, takže se tu objevují některé skladby dvakrát. Jednou v originální zpívané podobě a jednou jako instrumentální verze. Mimochodem v roce 1988 byly v Londýně vydraženy šaty jedné z uvaděček, která měla na sobě při premiéře filmu A hard day’s night a které mají na sobě podpisy všech Beatlů za „pouhých“ 6 280 dolarů. Za rok 1964 si Beatles odnesli cenu Grammy za nejlepší nové umělce a nejlepší výkon hudební skupiny na desce A hard day’s night. Popularita Beatles se čím dál více plíží i za železnou oponu, kde o nějaké koncerty projevilo zájem Polsko a také Jugoslávie. Nicméně to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo - Kreml vystoupení vlasaté imperialistické bandy chuligánů zakázal.

 „Nepamatuji se, že by kdy skupina nevýznamných mladíků
dovezla do Anglie tak významnou částku za vývoz bezvýznamností
.”

 Jistý úředník jedné londýnské banky

 

Zatímco k Johnovi nastoupil jistý Bill Corbett jako jeho soukromý řidič, odjeli si všichni užívat letní dovolenou. Aby unikli fanouškům i novinářům, rozhodli se odjet co nejdál. John se Cynthií spolu s Georgem a Patti odjeli až na Honolulu a Tahiti a Paul s Jane Asher spolu s Ringem a Maureen do Portorika. Paul se s Jane Asher (5. 4. 1946) seznámil po jednom vystoupení Beatles 18. dubna 1963 a byla z toho láska jako trám. V té době jí bylo sedmnáct a už to byla vcelku populární herecká hvězda. Kvůli ní se Paul (v klidu) rozešel s Dorothy Rhone.

Konec srpna a začátek září zastihl Beatles opět na americké půdě, kam odjeli 18. srpna na další turné po obrovských halách a stadiónech. Na letišti je vítalo devět tisíc rozvášněných fanoušků. Bylo to jejich největší turné, při kterém navštívili čtyřiadvacet měst po celých Spojených Státech a v Kanadě a při kterém odehráli jedenatřicet koncertů. Hned první den po příletu navštívil Briana Epsteina milionář a velký sportovní mecenáš (mimo jiné majitel baseballového klubu Kansas City Athletics) Charles O Finley. Když Finley zjistil, že v seznamu měst, kde Beatles vystoupí, chybí jeho milované město, chtěl to za každou cenu změnit a proto vyrazil za Epsteinem. Nabídl mu nejdříve 50 000 a po odmítnutí dokonce 100 000 tisíc dolarů za vystoupení. Epstein i druhou nabídku odmítl, protože jediná možnost, kdy by se dalo vystoupení Beatles v Kansas City zorganizovat, bylo 17. září. To byl ovšem pro kapelu den volna. Finley to ovšem nevzdal, roztrhal šek na sto tisíc a napsal nový, znějící na neuvěřitelnou (a v té době v Americe rekordní) částku 150 000 dolarů. Epstein tentokrát zaváhal a rozhodl se konzultovat celou záležitost s Beatles. Ti zrovna v pokoji hráli karty, když k nim Brian vstoupil, zamával rekordním šekem a zeptal se „co byste pro tohle chtěli udělat?“ John vzhlédl od svých karet a laxně odvětil „uděláme cokoliv, co si budeš přát“. A protože ostatní souhlasili, bylo rozhodnuto. Ještě před třinácti měsíci hráli Brouci v Cavern Clubu a teď si v Kansas City vydělali při koncertě skoro pět tisíc dolarů za minutu. Po odjezdu z města prodal manažer hotelu veškeré jimi použité ložní prádlo obchodníkovi, který vše rozstříhal na kousky a prodával je s certifikátem pravosti za deset dolarů. Stejně tak i ručníky, které použila kapela ihned po koncertu v Hollywood Bowle byly rozstříhány a prodávány po kouskách. V New Yorku se dokonce prodávali plechovky se vzduchem, který Beatles v šatnách dýchali a fanoušci sháněli vodu z jejich koupelí a pěnu z jejich holení. Méně úsměvné už bylo, když jim v Las Vegas bylo vyhrožováno bombovým atentátem.

Z tohoto turné po Americe se zachoval záznam dvou koncertů ve slavné sportovní hale Hollywood Bowl. Záznam není sice příliš kvalitní (nahrávalo se na jediný třístopý magnetofon), ale to od něho ani nikdo nečekal. Stal se hlavně dokladem o tom, že Beatles skutečně umí, protože v podmínkách jaké tam vládly, nemohl nikdo odvést lepší práci. I přes nově zakoupené zesilovače Vox AC60 se chlapci při produkci navzájem prakticky neslyšeli. Ke všemu ještě při tomto koncertu chyběly na pódiu obvyklé odposlechové reproduktory, ale i kdyby tam byly, neustálý řev osmnácti tisíc rozvášněných hrdel by je určitě přehlušilo. Také proto si Ringo začal brát na koncerty jenom menší bicí soupravu. Jak sám říkal, stejně ho nikdo neslyšel a ani neposlouchal a tak ho alespoň bylo za menšími bicím lépe vidět. Aby mohl na koncertech vůbec držet rytmus musel se pečlivě snažit odezírat kamarádům ze rtů, aby věděl v kterém místě skladby právě jsou. Tento zvukový dokument vydala až v roce 1977 společnost Capitol na LP The Beatles live at the Hollywood Bowl a vynikající práci na něm vykonal skvělý zvukař Geoff Emerick. Původně ovšem chtěla firma Capitol Records nahrát už 12. února 1964 koncert v New Yorku v Carnegie Hall, ale odborová organizace amerických hudebníků nevydala potřebný souhlas. Nahrávka měla být určena jen pro americký trh, protože Capitol kupodivu předpokládal, že britští fanoušci nebudou mít o živé verze skladeb, známých z již vydaných alb, zájem.

V říjnu a listopadu absolvovali ještě britské turné a ihned po jeho skončení se vrhli na nahrávání další velké desky. Společnost EMI se bála, že při takovémto zápřahu dojdou skupině síly a možná i skladatelská invence. Proto bylo rozhodnuto natočit do rezervy nějaké starší rock & rolly. Přesto vládla při nahrávání ve studiu pohoda, což je z desky také cítit. Beatles for sale dopadla u posluchačů i u kritiků velmi dobře. Z každé skladby sálá radost a chuť do hraní.

27. listopadu vychází další skvěle přijatý singl - I Feel Fine/She´s A Woman jehož se jen ve Spojených státech za jediný týden prodalo více než jeden milion kusů. Za stejný časový úsek se v Británii prodalo kusů 800 000. Milionu prodaných kusů v Británii dosáhli už 9. prosince.

V londýnském muzeu voskových figur Madam Tussaud instalovali voskové figuríny čtyř muzikantů nejslavnější skupiny všech dob. „Neumím si představit, že bychom si tohle tempo udrželi i příští rok jinak, než že natočíme ještě lepší film, než A hard day’s night.” prohlásil někdy na sklonku perného roku 1964 John Lennon. Ovšem mnoho šancí na zmírnění tempa neměli. Události roku 1965 zahájil George výměnou svého dosavadního modelu auta Jaguar E-Type za nový Aston Martin D.B.5 - ano přesně ten samý model, ve kterém se proháněl James Bond ve filmu Goldfinger. John si se Cynthií a Georgem Martinem zajel koncem ledna zalyžovat do Alp. Ringo měl poněkud vznešenější starosti - ve čtvrtek 11. února slavil svatbu s Maureen. Na líbánky mu ale mnoho času nezůstalo, protože ještě během února začali pracovat na svém druhém filmu. Tentokrát producent Walter Shenson a osvědčený režisér Richard Lester vybrali námět a scénář nepříliš duchaplný. Základem příběhu byl Ringo, který byl kvůli jednomu ze svých prstenů pronásledován náboženskou sektou a šíleným vědcem. Naštěstí dokázali Beatles svým typickým humorem hodně úroveň filmu pozvednout. Snímek dostal název Help! (původní název zněl Eight Arms To Hold You) a byl prošpikován spoustou gagů. Například dav lidí, uklidňující rozzuřeného tygra sborovým zpěvem Beethovenovy Ódy na radost, nebo třeba moment, kdy vcházejí do velkého domu každý jiným vchodem, abychom v dalším záběru zjistili, že vešli všichni do jedné místnosti, ve které společně bydlí. Natáčení některých scén probíhalo na Bahamách, na planině u známého Stonehenge v Anglii a jiné zase v rakouských Alpách. Na plakátech k filmu i na obalu LP desky stojí Brouci vedle sebe a zdá se, že systémem "semafor" se snaží cosi sdělit. Pro případné zvědavce - než začnete hledat v encyklopediích - nejde kupodivu o slovo Help (jak by se dalo očekávat), nýbrž o slovo NUJV. Těžko říct, co to mělo znamenat. Samozřejmě, že film je plný krásných písniček. Mnoho skladeb už ale nemá tak bezstarostné texty, jako v minulých letech. Do mnoha Johnových textů se začaly promítat jeho vlastní vnitřní pocity. Tyto pocity začínají vyjadřovat částečné zklamání z manželství s Cynthií, ale například i únavu z nekonečného pronásledování davem fanoušků i novinářů, ztrátu jakéhokoliv soukromí, nekonečný kolotoč koncertů a neustálého cestování. Paradoxně, čím více se zvyšovala jejich popularita, tím více poznávali rub této slávy. Opět se uchýlili k amfetaminovým tabletkám, na které najel i Brian Epstein, který přestával zvládat skutečnost, že je homosexuál i vnitřní pocit, že je odstrkován kvůli židovskému původu. Ale to byly „jen“ tablety. Podle legendy jim Bob Dylan při jejich posledním americkém turné nabídl marihuanovou cigaretu. Později o tom řekl, že předpokládal, že Beatles už marihuanu dávno znají. Nicméně o mnoho let později uvedl tuto legendu v jednom televizním rozhovoru na pravou míru Ringo Starr - Bob Dylan byl skutečně u toho, když poprvé ochutnali marihuanu, ale nebyl to on, kdo ji do pokoje přinesl ani jim ji nevnucoval. "Bob byl prostě zrovna v tom samém hotelovém pokoji, když to někdo přinesl, to je vše. Samozřejmě by ale bylo pěkné moci vykládat, že vašim dealerem je Bob Dylan" smál se Ringo při vyprávění. Během natáčení filmu Help! ochutnali dokonce poprvé i LSD. Byli však jedni z mála, kteří časem pochopili, že jim žádná droga ve skutečnosti nemůže pomoci a už vůbec jim nepomůže zdokonalit se ještě více v hudební oblasti. Málokterá hvězda rockové hudby se dokázala sama zbavit drogové závislosti. U Beatles to ovšem až k závislosti nedospělo. Bohužel, v té době a ještě pár let později, patřilo k životnímu stylu rockových hvězd, kouřit marihuanu nebo brát LSD či kokain. Tyto drogy ve spolupráci s velkým množstvím alkoholu doslova smetly ze světa mnoho vynikajících muzikantů – jen namátkou: Janis Joplin, Jimi Hendrix či Brian Jones zemřeli ve velmi mladém věku.

V pátek 9. dubna 1965, ještě před prvním promítáním filmu Help!, vyšel další singl, se skladbami Ticket to raid Yes it is. Jako vždy, je to singl, který nemá ani na druhé straně slabou skladbu. Na americké verzi tohoto singlu je uvedeno, že se jedná o skladbu z filmu Eight Arms To Hold You, což, jak už bylo řečeno, byl původně plánovaný název filmu Help!. 13. dubna získávají Beatles cenu Grammy za rok 1964 v kategorii Nejlepší nový umělec roku a Nejlepší skladba v podání skupiny (za A Hard Day´s Night). Dalším milníkem ve stále stoupající slávě se stává oznámení královského paláce z 12. června, že jsou Beatles na seznamu kandidátů na Řád Britského Impéria. O několik dnů později - 24. června - se dostává na pulty knihkupectví druhá Lennonova knížka A Spaniard in the works. Kolem skupiny byl v té době již stabilní tým spolupracovníků: Brian Epstein se staral o smlouvy, peníze a vystoupení, George Martin měl na starosti studia a nahrávání. Na některých deskách doprovází kapelu na klavír. Šéfem distribuce je Dick James, podle výroků Beatles je schopen kdykoliv říci, která jejich deska je právě na 12. místě třeba izraelského žebříčku. Cestovní skupině šéfuje starý kamarád Neil Aspinall. Stará se také o technické zabezpečení koncertů, o aparatury, nástroje atd. Stejný Aspinall, který jednou zasedne jako generální ředitel do čela firmy Apple Records. Fan klub už čítá více než 80 000 členů. Příklad Beatles táhl a nové skupiny se začaly rodit jako houby po dešti. Vznikají Rolling Stones, Yardbirds, Who, Animals, Small Faces a mnoho, mnoho dalších. Firma NEMS (North East Music Stores), do které Epstein neustále přijímal nové a nové zaměstnance, se rozrostla do obrovských rozměrů a mnohá její oddělení už neměla s hudbou nic společného. Našli bychom tam například prodejnu automobilů, která odkoupila od Johna(!) jeho modré Ferrari, které po najetí necelých 2 000 km, vyměnil za slavný bílý Rolls Royce.

Ve středu 23. července vychází nový singl se skladbami z filmu Help!. Obsahuje titulní skladbu filmu a na straně B je rock & rollový odvaz I’m down. Právě titulní skladba odráží duševní stav Johna Lennona, který zpívá o tom, že bezstarostné doby jsou dávno pryč a nyní hledá někoho, kdo by mu pomohl se starostmi nového života. Konečně v úterý 29. července přišla na řadu premiéra tentokrát barevného filmu Help! a v pátek 13. srpna se dostává na trh i stejnojmenná LP deska. Kromě mnoha nových krásných skladeb, se zde objevuje i superslavná skladba Yesterday. Autorem je Paul McCartney a v oblíbenosti se jí žádná jiná skladba v historii populární hudby nevyrovná. Do dnešních dnů existuje asi 2 500 coververzí. Jen ve Spojených státech přesáhl do roku 2012 počet odehrání této skladby rozhlasovými stanicemi číslo devět milionů. Americký saxofonista Bud Shank, chtěl Yesterday nahrát v klasickém osmitaktovém členění, jenže to nešlo – skladba je sedmitaktová. „Školený hudebník by to takhle nikdy nenapsal, je to úplně špatně, ale je to výborné.” Tuto skladbu hraje a zpívá jediný Beatle – Paul. George Martin pouze doplnil zvuk španělky smyčcovým kvartetem. O vzniku této krásné písně vypráví Paul: „Jednou ráno jsem se vzbudil a měl jsem v hlavě tuhle melodii. Nevěděl jsem co to je a odkud se to vzalo. Sedl jsem si ke klavíru, zahrál si to a přidal akordy. Pak jsem celé týdny chodil po známých a ptal se jich co je to za nápěv. Nemohl jsem uvěřit, že jsem to složil já. Všichni tvrdili, že je to sice krásný, ale že to nikdy neslyšeli a že jsem to tedy nejspíš napsal já“. Při poslechu této desky začíná být jasné, že autorská dvojice Lennon-McCartney je prakticky minulostí. V této době už každý z nich skládal své vlastní skladby a spíše jen ze zvyku je podepisovali oběma jmény. Pravdou ale zůstává, že i nadále některé písně dodělávali společně ve studiu.

Po úspěchu filmu Help! se začalo uvažovat o třetím snímku. Producentem měl být opět Walter Shenson a Beatles tentokrát neměli hrát sami sebe, ale partičku zpívajících kovbojů. K natáčení ale nakonec nikdy nedošlo.

V srpnu se Beatles opět vydávají do USA, tentokrát na sedmnáctidenní turné. Hned po příletu natočili další díl televizního pořadu Ed Sullivan Show. O dva dny později, 15. srpna, stanuli na pódiu uprostřed travnaté plochy v hloubi obrovského baseballového svatostánku – stadiónu Shea Stadium v New Yorku. Doprostřed betonového kolosu je vysadil vrtulník a z něho šli rovnou na malé pódium, ztraceném v hučícím kotli 55 600 diváků, což byl další z Beatlovských rekordů. O bezpečnost se staralo 1 300 policistů. Byl to jeden z těch koncertů, při kterých nebylo slyšet téměř nic z toho, co hráli. Stěží slyšeli jeden druhého. Přesto to byl jeden z nejpovedenějších koncertů a shodou okolností byl celý nafilmován. Ovšem na výsledném snímku není všechno originál. Trochu v tajnosti se později – 5. ledna 1966 – Beatles sešli ve studiu, aby opravili nebo dokonce znovu nahráli některé skladby. Novou basovou linku nahrál Paul pro skladby Dizzy Miss Lizzy, Baby´s In Black, I´m Down i Can´t Buy Me Love. If I Fell a Help! byly nahrány úplně celé znovu. Pro Act Naturally sáhli ke studiové nahrávce z června 1965. Tady ovšem přehlédli technici moment, kdy je slyšet Ringův zpěv, ale na filmu má zrovna zavřená ústa. Lehce byla upravena i skladba Ticket To Raid. A ještě jeden rekord – zisk z tohoto koncertu se vyšplhal na fantastických 304 000 dolarů, přičemž celé turné vyneslo více než jeden milion dolarů. Na tu dobu to byla obrovská částka. Do té doby se na žádném koncertu tolik lidí nesešlo a trvalo dalších šest let, než se to povedlo skupině Grand Funk Railroad. Během turné se Beatles opět setkali s mnoha známými osobnostmi filmu i hudební scény. Povídali si například s muzikanty skupiny Byrds, herci Peterem Fondou, Kirkem Douglesem i Gregory Peckem. Nejvýznamnější však asi bylo setkání s hvězdou, kterou zářivostí překonali snad jedině oni sami. Tím mužem byl Elvis Aaron Presley. Legenda vypráví, že ve chvíli kdy se ocitli tváří v tvář slavnému zpěvákovi, zůstali stát s otevřenými ústy neschopni pohybu. Po dobře pěti minutách už to Elvis nevydržel a vyjel na ně: „Jestli na mě chcete takhle čumět celou noc, tak si půjdu radši lehnout!“ Napětí povolilo a během zbytku noci si pouštěli desky jak Beatles tak pána domu a dokonce si spolu zahráli. Je nesmírná škoda, že nejspíše neexistuje záznam z tohoto jam-sessionu. Krátce po návratu z turné, 13. září, spatřil světlo světa první Ringův potomek – Zak Starkey. Asi nejdůležitější událostí bylo předávání Řádů Britského Impéria. Když se 26. října dostavili do královského paláce, měla už celá Anglie za sebou tvrdou diskusi v novinách všeho druhu a zaměření. Mnoho lidí, zvláště střední a starší generace, brala předávání tohoto řádu muzikantům jako urážku Anglie, padlých z druhé světové války i jako urážku vlastní. Jiní brali tuto událost jako spravedlivé ocenění práce skupiny i ocenění finančních částek, tekoucích ze zisků kapely ve formě tradičně vysokých daní do státní pokladny. Beatles sami to brali spíše jako další legraci uprostřed toho už tři roky trvajícího mejdanu. John to komentoval slovy: „Spousta lidí dostala medaile za to, že zabíjeli jiné lidi. Ty naše jsou za to, že jsme lidi bavili. Myslím, že jsme si je zasloužili víc“. Předávání řádů proběhlo v pohodě i proto, že se podle vzpomínek některých zúčastněných, Beatles před začátkem ceremoniálu lehce uvolnili marihuanovou cigaretou.

Ještě v prosinci vychází dvě nové desky. Singl se skladbami Day tripperWe can work it out  (což byl první singl, prezentovaný jako singl se dvěma A stranami) a potom velká deska s názvem Rubber soul. Byla to vůbec první deska, ve které byly výhradně jejich vlastní skladby, jejichž texty byly opět hlubší než v předchozích nahrávkách. Navíc tuto desku dělali přesně tak, jak to potřebovali a jak jim to vyhovovalo. Už se nenechali firmou EMI tlačit do spěchu (přesto, že na nahrávání neměli ve skutečnosti mnoho času), ani si nenechali nikým mluvit do výběru skladeb. Ještě více se nyní projevila rozdílnost hudebního cítění Johna a Paula. Na rozdíl od spíše romantických skladeb Paula McCartneyho, byly písně Johna Lennona rockovější a texty často na tu dobu nezvykle filozofické. Odrážely ne vždy veselou realitu života a někdy zabíhaly až do černého humoru. Právě příklad černého humoru najdeme ve skladbě Norwegian wood. John tu líčí, jak strávil pěkný večer při víně s pěknou dívkou, v pokoji obloženém norským dřevem. Jako správný anglický gentleman šel spát do vany a když se ráno probudil, zjistil, že ptáček zatím uletěl. No a tak to norské dřevo zapálil. V této skladbě George Harrison poprvé použil indický strunný nástroj sitár, s nímž ho nedlouho před tím seznámil jeho přítel, indický hudebník a mistr hry na tento nástroj Ravi Shankar. V písni Nowhere man už o humoru nemůže být řeč, zato je tu znát inspirace Bobem Dylanem – „To je skutečný člověk nikdo; sedí ve své zemi nikde; dělá všechny ty nijaké plány pro nikoho; neví kam spěje; není trochu jako ty a já?“ Deska přinesla i další superskladbu Michelle. Měla podobný osud jako Yesterday. I tuto skladbu si stovky zpěváků a orchestrů zavedlo do svého repertoáru. Nakonec obdržela od Národní akademie nahrávacích umění cenu Grammy za nejlepší píseň roku. Těžko ovšem říci, zda je lepší než Yesterday, která toto ocenění nedostala. Ve stejný den kdy vyšly obě desky, vyrazili Beatles na své tradiční vánoční turné po Anglii. 5. prosince se znovu objevují v rodném městě na jevišti divadla Empire a 12. prosince ukončují v Cardiffu toto jejich poslední Anglické turné. Nedlouho po skončení zájezdu, 28. února 1966, byl i přes drobný odboj členů fanklubu ve formě zabarikádovaných dveří, definitivně uzavřen club zvaný Cavern. Symbolická předzvěst věcí příštích?

V pátek 21. ledna se žení další člen kapely. George Harrison si vzal modelku Patricii Boyd a vdavekchtivé fanynky se upnuly na posledního svobodného Brouka – Paula. Až do dubna si všichni užívali zaslouženou dovolenou, kterou například mladí novomanželé trávili zařizováním svého nového domu v Esheru. Samotný George si navíc v březnu koupil nový vůz (krásnou hračku, jak poté prohlásil John Lennon) - lahvově zelené Ferrari. Po dovolené  se už 6. dubna všichni plni energie nastěhovali do studií v Abbey Road, kde měli k dispozici studio už téměř jen pro sebe. Stejně jako tým techniků a zvukařů, který jim byl v době nahrávání ve dne v noci k dispozici. Ovšem ještě před nahráváním společné desky nahrál Paul, pod pseudonymem Bernard Webb píseň Woman, která potom v podání dvojice Peter and Gordon slavila obstojné úspěchy. První ovoce, které dvouměsíční pobyt ve studiu vydalo, byl singl se skladbami Paperback writer a Rain. V prvně jmenované se Paul pustil netradičně do sarkastického textu, beze slova o lásce či krásných dívkách. V závěru skladby je možné slyšet i typicky Beatlovský vtípek. Notují tam, bohužel ne na každém výlisku slyšitelně, francouzskou dětskou říkanku Frére Jacques. Ovšem ještě více se proslavila druhá skladba. A to shodou okolností také svým závěrem, kde je zpěv i hudba slyšet pozpátku. George Martin o tom vypráví: „Beatles v tu chvíli nevěděli jak dál, tak jsem vzal kus pásku s Johnovým hlasem a pustil ho obráceně. Všem se to líbilo a tak jsme to tam nechali”. Skromné vyjádření velkého mistra. Tenhle nápad ale nezůstal zapomenut. Obdobné použití obrácených pásků můžeme slyšet i v jiných skladbách, například v I´m Only Sleeping.

1. května ještě absolvovali poslední koncert v Anglii a v srpnu vychází nové a opět vynikající album Revolver. Už obal se stal terčem obdivu uměleckých kritiků i veřejnosti. Jednoduché, ale pěkně vypracované kreslené portréty Beatles v černobílé úpravě, velmi kontrastovali se záplavou barevných a psychedelických obalů, které v té době zaplavily gramofonový trh. Jeho autorem byl dávný kamarád z Hamburských začátků Klaus Voorman, který za něj dostal dokonce výroční cenu americké akademie. Deska sama obsahuje opět skvělé písně s neméně skvělými texty. Navíc působí jako celek, jako jednolité dílo, nikoliv jako náhodně sesbírané písničky. Album přispělo do pokladnice (nejen) rockové hudby několika, dnes již klasickými, písněmi. Kupříkladu zde můžeme slyšet skvělou Eleanor Rigby, jejíž filozofický příběh o dvou starých lidech neměl do té doby v populární hudbě obdoby. Jejich životy nezávisle na sobě plynou a oni se do smrti nepotkají. Nebyl to klasický písničkový text, ale skutečná poezie. Původně se ona starší dáma měla jmenovat Daisy Hawkins, ale po několika dnech si to Paul rozmyslel a přisoudil ji dnes již slavné jméno Eleanor Rigby. Další, tentokrát rozverná dětská písnička, je Yellow submarine. V den nahrávání téhle skladby se všichni, kdo zrovna byli ve studiu, vyřádili právě jako malé děti vyráběním různorodých zvuků, hlasů a ruchů. John s gustem vyráběl bublání nebo vykřikoval "plnou parou vpřed kapitáne!". Své hlasy, zpěv a další zvuky přidali kromě různých techniků a zvukařů i Brian Jones, Marianne Faithfull, Georgeova žena Pattie, Neil Aspinal, Mal Evans a nemohl chybět ani samotný George Martin. Do dnešních dnů si ji děti i dospělí pobrukují i přesto, že ne každý ví o tom že jejími autory jsou právě Beatles. Obě skladby vyšly na jednom singlu. Nelze je ale srovnávat. Vedle Eleanor Rigby vypadá Yellow submarine až příliš jednoduše, ale jak tvrdí sám Paul – není to tím, že by Yellow submarine byla špatná nebo odfláknutá. Je prostě jenom jiná. Byla od začátku určena dětem a jako taková se neminula účinkem. Samozřejmě i Lennon tu má krásné písně - například temnou Tomorrow Never Knows s neuvěřitelným rytmem Ringových bicích a těžkou Paulovou basou (původně se měla jmenovat The Void či Mark 1). Skoro je kupodivu, že se téhle skladby později neujala třeba Metallica. Skladbu by ale přitom podle zvuku leckdo přisuzoval spíše Georgeovi. Ten se na albu představil jako autor hned třikrát. V úvodní Taxman, Love you to a konečně I want to tell you.  Skvěle propracované skladby i aranžmá (Beatles ve studiu doslova kouzlili za pomoci několika magnetofonů), technicky stále vyspělejší Brouci - právě na bicích a basových linkách je to snad slyšet nejlépe - to všechno mělo snad jen jedinou chybu – tyhle skladby se už dost dobře nedaly hrát živě na koncertech. Přes to všechno zůstalo album Revolver poměrně dlouho nepochopeno a dodnes je dokonce nejméně prodávaným albem skupiny. Antonín Matzner, to ve své knize Beatles – Výpověď jedné generace, vystihl přesně: „Náboj, který Beatles vystřelili na jaře šestašedesátého roku ze svého Revolveru, mířil daleko za obzory, do míst, kam se před nimi populární hudba nikdy neodvážila“. V roce 2010 prohlásil papež Benedikt XVI Revolver za své vůbec nejoblíbenější hudební album.

1. května 1966 odehráli svůj poslední koncert na půdě britského království a to na nejslavnějším anglickém stadiónu ve Wembley. Ovšem to, že to bude jejich definitivně poslední živé vystoupení na domácí půdě tenkrát ještě nevěděli ani samotní Brouci a samozřejmě ani fanoušci. Jejich davy ale začínaly pomalu, nenápadně řídnout. Červnový singl Paperback writer se dostal na čelo hitparád tentokrát „až“ po týdnu od vydání.

24. června se vydali na další evropské turné. Tentokrát se s nimi přišla na londýnské letiště rozloučit sotva stovka nejvěrnějších fanoušků. V Anglii už pomalu beatlemánie utichala. Nikoliv však na kontinentu. V Německu opět zažívali obležené hotely a útěky zadními dveřmi. Policisté se prali s fanoušky a John s policisty. Následuje odlet do Japonska a koncerty na které Beatles velmi rádi vzpomínají i přes počáteční starosti Johna Lennona, jestli japonští posluchači jejich "západní" muziku vůbec přijmou. Diváci tady totiž většinou tiše seděli a v jásot propukali až po skončení každé skladby. Z těchto koncertů existují nahrávky, které vyšly na pirátském albu a staly se sběratelskou lahůdkou. V tomto roce získal Paul McCartney cenu Grammy za nejlepší pěvecký výkon (Eleanor Rigby) a Beatles za nejlepší obal roku (Revolver). V Japonsku ovšem zabodoval i místní promotér koncertů Tatsuji Nagashima. Ten pro koncerty zamluvil legendární a pro Japonce téměř „posvátnou“ halu Budokan. To samozřejmě u konzervativní části obyvatel vyvolávalo vlny protestů, protože si neuměli představit, že hala, primárně určená pro zápasy sumo a jenom s největším skřípěním zubů poskytnutá pro účely Olympijských her v roce 1964, bude najednou znesvěcena brutálním západním rock & rollem. O bezpečnost kapely během krátkého japonského turné se nakonec staralo 35 000 členů „ochranných sborů“. V samotné hale Budokan stály proti deseti tisícům fanoušků tři tisíce policistů a členů bezpečnostních složek. Veškerá ochrana kapely se ale nakonec zvrtla vlastně v uvěznění všech členů v osmnáctém patře hotelu Tokyio Hilton. Dokonce i výtahy jezdily pouze do sedmnáctého patra, hlídaného po zuby ozbrojenou stráží. Do „svého“ patra už museli Brouci po svých.Ven vyrážely jen na své koncerty a to ještě pouze v doprovodu početné skupiny strážců zákona. Beatles se nakonec pokusili z hotelu dobrodružně utéci, ale byli bdělou stráží dopadeni a potupně vráceni do svých pokojů. Poslední den se nakonec útěk povedl samotnému Johnovi, ale byl z toho nakonec téměř diplomatický konflikt. Z koncertů existuje dost fotografií, ale bývá v nich často zmatek, daný i tím, že kromě prvního dne hráli vždy odpoledne a večer. Na každém vystoupení měli navíc trochu jiné oblečení (ovšem právě díky tomu lze jednotlivé koncerty identifikovat). Takže pro upřesnění - 30. června hráli v tmavých oblecích a červených košilích. 1. července odpoledne použili světlá saka, tmavé kalhoty a červené košile. Večer potom bílá saka i kalhoty a červené košile. 2. července odpoledne měli na sobě bílá saka, tmavé kalhoty a světlé košile se vzorem. Večer se oblékli stejně, takže jediný rozdíl spočíval v tom, že si John vzal černé sluneční brýle.

Z Japonska zamířili na Filipíny, kam se sice velmi těšili, ale kde zažili velmi nepříjemné chvilky. Přesto všechno začalo velmi optimisticky. Na letišti v Manile je přišel přivítat dav o síle padesáti tisíc fanoušků. Potíže však nastaly už druhý den. Ještě v Tokiu obdržel tiskový šéf skupiny Tony Barrow pozvání na slavnostní oběd, který podávala na jejich počest manželka prezidenta Ferdinanda Marcose - Imelda Marcosová v rezidenci Malachang v Manile a kam bylo pozváno i na tři stovky tělesně postižených dětí. Tony však v návalu jiných starostí, pozvánku odložil a nakonec na ni zapomněl, aniž komukoliv o tom něco řekl. Druhý den po příletu na Filipíny se tedy najednou v hotelu objevilo několik důstojníků policie, aby doprovodili Beatles na slavnost, o které ovšem nikdo, tedy ani Brian Epstein nevěděl. Prohlásil tedy, že s ním měli pozvání včas konzultovat a navíc slíbil kapele, že se nebudou žádných slavností s vládnoucími kruhy účastnit, samozřejmě kromě akcí, pořádaných vlastní královnou a její rodinou. S tím tedy delegaci vyprovodil a předpokládal, že je tím vše vyřízeno. Mezi odpoledním a večerním koncertem si v hotelu pustil televizi a poslouchal zpravodajskou relaci, kde ke svému zděšení uslyšel i reportáž o tom, jak Beatles urazili postižené děti, paní Marcosovou i celý národ tím, že nepřijeli na slavnostní oběd. To vše bylo doplněno záběrem na Imeldu Marcosovou, marně vyhlížející před svou rezidencí slavné hosty. A tak zatímco nic netušící Beatles rozjížděli svůj druhý koncert, snažil se Epstein dostat do televize a vysvětlit Filipíncům, že došlo pouze k nějakému nedorozumění. Před kameru se sice nakonec dostal, ale na přímý příkaz z prezidentského paláce, mu byl po několika větách odpojen mikrofon. Události začaly dostávat spád. Samotní Beatles zjistili, že něco není v pořádku až ve chvíli, kdy jim zaměstnanci hotelu odmítli nejen přinést objednanou snídani, ale i poskytnout veškeré další služby. Svá zavazadla si tak všichni členové výpravy museli odnosit sami. Brian se okamžitě spojil přímo s pilotem letadla, kterým měli odletět do Indie a prosil ho, aby na ně za každou cenu počkal. Když se konečně dostali na letiště, které bylo plné ozbrojených vojáků, museli ještě podstoupit nepříjemné pasové i jiné formality. Nakonec došlo dokonce k potyčkám s rozvášněným davem, ve kterých Brouci utržili, snad kromě Paula který šel vpředu, několik nepříjemných úderů. Ringo byl dokonce v jednu chvíli stržen na zem. Naštěstí se dokázal okamžitě postavit na nohy a dostat se nakonec celkem v pořádku za odbavovací zónu. Mnoho ran utržil i Brian Epstein, Mal Evans (také davem stržen na zem a téměř lynčován) i Alf Bicknell, řidič skupiny. Do letadla museli přes část nekryté plochy spěšně přebíhat. Hnalo je i to, že hrozilo nebezpečí případného snipera. Těsně před startem ještě musel Tony Barrow vystoupit a znovu se podrobit pasové kontrole. Když se letadlo po nekonečných 45 minutách čekání konečně vydalo na cestu do Dillí, byl Brian Epstein na pokraji nervového zhroucení a nepřidalo mu ani to, že ho Beatles činili za celý incident zodpovědným. O pár hodin později, již v bezpečí indického hotelu, dospěli definitivně k rozhodnutí, ke kterému by dříve či později stejně došli. Rozhodli se skončit s únavnými koncertními šňůrami a s koncertováním vůbec. Koncerty Brouků se staly sami o sobě legendárními. Pomiňme na chvilku hudební stránku věci. Také (z dnešního hlediska) neskutečně odfláknutou logistiku ze strany pořadatelů nebo velmi špatně zajištěnou bezpečnost kapely, včetně použití leckdy starých a  nepříliš spolehlivých letadel pro přesun na místa koncertů. Jednou z pěkných vzpomínek zůstává dnes neuvěřitelná skromnost kapely, co se týká zajištění pohodlí v zákulisí. Žádné extravagantní požadavky, litry alkoholu nebo pečené selátko... jen jednoduché lůžko pro každého, lednička, ručníky a televizor.

Jejich hudba byla stejně už natolik složitá, že se živě prakticky dělat nedala. John, Paul, George a Ringo dospěli. Sotva dva roky staré skladby jako She Loves You nebo A Hard Days Night, byly pro Beatles už něco tak vzdáleného, jako popěvky z jejich vlastního dětství. V roce 1966 byli Brouci po hudební stránce celé světelné roky vzdáleni od rozverného „Yeah yeah yeah“ a potřásání hlavou na pódiu. Z jejich duší a talentu se teď rodily takové skvosty, jako Eleanor Rigby, Here, There and Everywhere nebo třeba Taxman. Nelze pominout ani skladbu She Said She Said, kterou měl autorsky na svědomí John Lennon. Až později se ukázalo - a Lennon to sám přznal - že šlo vlastně o vyprávění zážitků z výletu na křídlech LSD, který John absolvoval s kamarádem hercem Peterem Fondou. Autorsky už zdaleka neexcelovali jen John a Paul, ale čím dál více i George. Ten měl se skládáním jediný problém - často se nemohl rozhodnout pro název skladby a tak se stávalo, že konečný název předcházelo několik názvů pracovních.

Johnova nechuť zpívat před neustále řvoucím hledištěm, kde nebylo slyšet vlastního slova, natož zpěvu, byla již v té době známa. Navíc, v neustálém kolotoči hotel - šatna - pódium - hotel, si Lennon začal uvědomovat, jak moc mu chybí možnost trávit více času se svojí rodinou a v prvé řadě se synem Julianem. Epsteinovi sdělili - pro něj neradostnou novinu o nechuti k dalšímu koncertování - až v letadle, kterým se po čtyřech dnech pobytu v Indii vraceli do Londýna. To ho definitivně zlomilo, takže musel na radu lékaře opustit město a odjel odpočívat do lázní.

Tam ho ovšem zastihla další „jobovka“. V americkém Nashvillu došlo k antibeatlovské demonstraci a nakonec i k zapálení hranice s jejich deskami. Tentokrát byl na vině John Lennon, respektive zveřejněný Johnův výrok, vytržený ze souvislostí. V jednom rozhovoru pro londýnský večerník Evening Standard řekl mimo jiné, že křesťanství pomine a že „Beatles jsou v dnešní době populárnější než Ježíš Kristus“. Tato vcelku nevinná poznámka stačila, aby se na různých místech světa rozpoutala protibeatlovská kampaň. Všichni jejich odpůrci vstali jako jeden muž a svolávali na jejich hlavy hromy a blesky. Našli se i tací, kteří je obviňovali z přípravy komunistické revoluce, jiní zase ze satanismu a všem dohromady asi nejvíce vadil fakt, že jakási čtveřice vlasatých muzikantů má u mladé generace větší respekt než oni sami. Ve Spojených státech pálil Ku-klux-klan na hranicích jejich desky, ve Francově Španělsku s velkou náboženskou tradicí, se přestávají jejich skladby úplně vysílat. Stejně tak v Jihoafrické republice. Prodej jejich desek v těchto zemích na čas klesá. Jen komunistického bloku se tyto starosti netýkali, neboť jejich hudba byla považována za nečistou kapitalistickou infekci ohrožující morální čistotu pracujícího lidu a nevysílala se ani neprodávala prakticky vůbec. Již zmíněný spolek Ku-klux-klan dokonce pohrozil kapele fyzickou likvidací, vstoupí-li její členové ještě někdy na půdu Spojených států. Nakonec však Beatles do USA přijeli a John Lennon se dokonce, ač nerad, pod tlakem okolností veřejně za svůj výrok omluvil. O pár minut později se však Americe pomstil, když na této tiskové konferenci, kde ho nepříjemní novináři zatlačili ke zdi, poprvé veřejně vystoupil proti účasti Spojených států ve válce ve Vietnamu. A to bylo v té době v Americe téma, vedle kterého byla otázka jejich popularity směšně nedůležitá. Vatikán samotný oficiálně odpustil Lennonovi teprve v listopadu roku 2008. Ani jeden z plánovaných koncertů nedokončili. Vůbec poslední koncert své kariéry absolvovali 29. srpna 1966 v San Francisku na Candlestick Parku. Vystoupení proběhlo přesně tak, jak se sami cítili - v kleci. Celé pódium bylo obehnáno vysokým drátěným plotem. Z bezpečnostních důvodů byl u pódia po celou dobu vystoupení (tedy sotva půl hodiny) přistaven opancéřovaný vůz s nastartovaným motorem. Skladbou Long Tall Sally definitivně skončila éra živých vystoupení té nejlegendárnější kapely všech dob. Po více než 1 400 koncertech byl konec. Přesto, nejméně ve třinácti zemích světa patří Beatles ještě pořád k nejoblíbenějším kapelám roku. Už při odletu si George v letadle ulevil: "tak, a už nejsem Beatle". Paul McCartney přijel znovu na místo posledního koncertu Brouků koncertovat až po dlouhých 44 letech.

John Lennon: „Minulých šest let jsem byl prostě Beatle. Byl to prima život a hodně jsme se nasmáli, ale věčně to trvat nemůže.” George Harrison: „Publikum bylo každý den jiné, ale my jsme dělali stále tytéž věci. Vůbec nás to neuspokojovalo a stejně nikdo nemohl pořádně nic slyšet. Když jsme ještě koncertovali jako neznámá kapela v Liverpoolu a Hamburku, bylo to fajn. Mohli jsme hrát i spoustu starých rock & rollů, které máme tak rádi. Později už jsme museli hrát jen naše největší hity a pro starší věci od jiných autorů už nebylo místo a to byla další věc, která nás mrzela a vadila nám.” A ještě John Lennon: „Mohli jsme na pódium postavit naše voskové figuríny, i to by stačilo na uspokojení davů. Koncerty Beatles už nemají s hudbou nic společného, jde spíše o něco jako rituály divokých kmenů.“

Po návratu domů si Beatles vybírají tříměsíční dovolenou. John odjíždí spolu s Cynthií nejdříve do tankodromu NATO v Celle v západním Německu a později do města Almerie ve Španělsku, kde probíhalo natáčení filmové komedie How i won the war (jak jsem vyhrál válku) Richarda Lestera, ve které přijal roli svobodníka Gripweeda. V tomto filmu se nejen nechal ostříhat, ale jeho nos poprvé ozdobily kulaté brejličky z dob našich dědečků a už mu tam zůstaly. Dodnes se těmto brýlím říká Lennonky. Ringo se nějaký čas potlouká po klubech a diskotékách, ale zároveň se stěhuje do svého nového domu v Surrey, který už v dubnu dokončila jeho vlastní stavební firma Bricky Builders. Nakonec odjíždí s Maureen za Lennonovými do Španělska. George odjel na pozvání svého přítele Ravi Shankara do Himaláje, kde se oddával studiu indické hudby a meditacím. Paul trávil většinu času zařizováním svého nového domu, který koupil za čtyřicet tisíc liber v St. John´s Wood nedaleko Abbey Road. Podle očitých svědků nebyl Paulův nový domov vybaven nijak luxusně, spíše pohodlně a samozřejmě komfortně. Tedy kromě zahrady, kterou naprosto zanedbával, takže se změnila v bohapustou džungli. Po zhlédnutí bílého pleteného ubrusu na stole v jídelně to Hunter Davies ve svém článku pro Sunday Times označil za téměř „dělnický styl“. Paulův dům se na čas stal takovým "základním táborem" pro celou kapelu. Většinou se všichni sešli u něj doma a teprve potom společně vyrazili do studia. Dalším důležitým zájmem, kterým se Paul v té době zabýval bylo nahrávání prvního samostatného projektu a to hudbou k filmu The family way, která vyšla později na desce u firmy Decca. Za skladbu Love in the open air získal Paul dokonce hudební cenu. 9. listopadu vystavuje jistá japonská avantgardní výtvarnice a zpěvačka v londýnské Indica Gallery své nedokončené obrazy a předměty. Tam se seznamuje s Johnem Lennonem. Význam a dosah tohoto seznámení si v té chvíli nikdo nedokáže představit. „Ty dva roky předtím, než jsem poznal Yoko, jsem byl ve strašné depresi. Písně jsem psal ze zoufalství. Někdy se mi zdálo, že můj život nemá smysl” řekl John o tři roky později. Ještě v listopadu vychází u firmy Parlaphone kompilace jejich největších hitů s názvem A collection of oldies... but goldies. Na této kompilaci je i zatím nevydaná skladba Bad boy od skladatele Larry Williamse.

Nová etapa existence kapely přinesla i samovolnou změnu image. Dost bylo uniformních obleků, beatleúčesů a podobně. Konec byl i neustálých úsměvů pro fotoaparáty. Tyto věci je svým způsobem svazovali a Brouci nyní zažívali pocit znovu nabyté svobody. To se jistě promítlo i v nové energii a kreativitě, kterou po ukončení živých vystoupení pocítili. Teď když se John, Paul, George i Ringo rozjeli každý zvlášť do světa, začala některá média vytrubovat zprávy o tom, že se Beatles rozpadli. Brian Epstein se sice snažil seč mohl, aby tyhle fámy dementoval, ale popravdě, moc se mu to nedařilo. Samotní Brouci se k tomu vůbec nevyjadřovali. Nicméně, 24. listopadu se Beatles znovu sešli v londýnském studiu v Abbey Road. První vlaštovkou byl singl, který vyšel v únoru roku 1967 – Penny Lane – byl první od Love me do který se nedostal na špičku hitparády. Ovšem na druhou stranu opět předběhl svou dobu. Zvláště velmi propracovanou a na tu dobu nezvykle dlouhou (4 min.) skladbou na druhé straně singlu – Strawberry Fields Forever. Obě skladby mají v názvu skutečná místa rodného města brouků (byť ve skutečné Penny Lane na rozdíl od písničky není žádné holičství – to bylo na této legendární ulici otevřeno teprve v roce 2010). 2. března 1967 získávají John Lennon a Paul McCartney cenu Grammy za nejlepší skladbu roku 1966 (Michelle) a samotný Paul McCartney za nejlepší sólový zpěv stejného roku (Eleanor Rigby). Za rok 1966 ještě dostávají Beatles šest zlatých desek. a potom začíná nahrávání asi nejlepší gramofonové desky všech dob. Tentokrát strávili ve studiu čtyři měsíce, během kterých tam nejen nahrávali a skládali, ale také jedli, pili a spali. Přibližně sedm set hodin strávených mezi zdmi slavného studia však vydalo úžasné plody. Jen pro srovnání, první album s názvem Please please me bylo nahráno za pouhých 585 minut. Od té doby však uplynulo již mnoho vody a nová deska byla umělecky od té první vzdálená celé světelné roky. Celá ta legrace stála EMI asi 40 000 liber, což byl další z Beatlesovských rekordů. Již samotný název alba byl neobvykle dlouhý – Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band – tedy Kapela klubu osamělých srdcí seržanta Pepře. Do roku 2010 se jí jen v USA prodalo kolem 12 milionů kusů. Odhaduje se, že po celém světě se do té doby jejich desek prodalo přes 200 miliónů kusů.

 

další díl

NAVRCHOLU.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky

(Carlos, 1. 6. 2009 22:16)

Děkuji za milý komentář, jsem rád, že Vás moje práce potěšila :-)

Uchvancancující

(Kestler, 12. 5. 2009 21:31)

Beatlemánie je přesně to, co mě na Beatles uchvacuje a celý článek jsem si s chutí přečetla. Nic tak zajímavého jsem nezjistila ani nepamatuju. A u některých hlášek jsem se téměř válela smíchy po zemi =)